1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

2 Nebo mluvě Job, řekl:

3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

1 Pagaliau Jobas atvėrė burną ir prakeikė savo dieną.

2 Jobas prabilo ir tarė:

3 "Tegul pražūna diena, kurią gimiau, ir naktis, kurią buvau pradėtas.

4 Tegul ta diena tampa tamsybe. Dieve, neprisimink jos ir neduok jai šviesos.

5 Te tamsa ir mirties šešėlis apgaubia ją, te debesis aptemdo ją ir juoduma tepadaro ją baisią.

6 Ta naktis tegul būna tamsi; tegul ji bus išbraukta iš metų ir mėnesių dienų skaičiaus.

7 Ta naktis tegul būna apleista ir tenesigirdi joje džiaugsmingo balso.

8 Tegul prakeikia tą dieną tie, kurie gali pažadinti leviataną.

9 Tegul aptemsta aušros žvaigždės ir nepasirodo laukiama šviesa, akys teneišvysta aušros spindulių.

10 Nes ji neužvėrė mano motinos įsčių ir nepaslėpė vargo nuo manęs.

11 Kodėl nemiriau gimdamas ir kodėl neatidaviau dvasios, išeidamas iš pilvo?

12 Kodėl mane laikė ant kelių ir maitino krūtimi?

13 Tada gulėčiau ramus ir tylus ir miegočiau, ir ilsėčiausi

14 kartu su žemės karaliais ir patarėjais, kurie atstatė sau apleistas vietas,

15 arba su kunigaikščiais, kurie turėjo aukso ir pripildė savo namus sidabro,

16 arba kaip paslėptas nelaiku gimęs kūdikis, neregėjęs šviesos.

17 Ten piktadariai nebesiaučia ir pavargusieji ilsisi.

18 Ten belaisviai ilsisi kartu ir nebegirdi prižiūrėtojo balso.

19 Didelis ir mažas yra ten, vergas ten yra laisvas nuo savo valdovo.

20 Kodėl šviesa duodama tam, kuris kenčia, ir gyvybė apkartusiai sielai?

21 Laukiantieji mirties jos nesulaukia; jie jos ieško labiau negu paslėptų turtų.

22 Jie džiaugiasi ir yra labai patenkinti, kai suranda sau kapą.

23 Kodėl duota šviesa žmogui, kurio kelias paslėptas ir kurį Dievas spaudžia iš visų pusių?

24 Mano dūsavimai kyla prieš valgant, o aimanos liejasi kaip tekantis vanduo.

25 Tai, ko labai bijojau, užgriuvo mane, ir tai, dėl ko nuogąstavau, ištiko mane.

26 Aš nebuvau saugus ir neturėjau poilsio, aš nenurimdavau, tačiau bėda atėjo".