1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 Jobas tęsė savo palyginimą:

2 "O kad aš būčiau kaip anksčiau, kaip tomis dienomis, kai Dievas mane saugojo.

3 Kai Jo žiburys švietė virš mano galvos ir prie Jo šviesos vaikščiojau tamsumoje,

4 kai mano jaunystės dienomis Dievo paslaptis buvo virš mano palapinės.

5 Kai Visagalis dar buvo su manimi ir mano vaikai buvo šalia manęs,

6 kai ploviau kojas piene ir uolos liejo man aliejaus upes.

7 Kai išeidavau prie miesto vartų, kai aikštėje paruošdavau sau vietą,

8 jaunuoliai, mane pamatę, slėpdavosi, o seniai atsikėlę stovėdavo,

9 kunigaikščiai liaudavosi kalbėję ir užsidengdavo ranka savo burnas.

10 Net kilmingieji nutildavo, ir jų liežuvis prilipdavo prie gomurio.

11 Kas mane matė ir girdėjo, kalbėjo gera apie mane ir man pritarė,

12 nes aš išgelbėjau vargšą, prašantį pagalbos, ir našlaitį, kuris neturėjo kas jam padėtų.

13 To, kuris būtų pražuvęs, palaiminimas pasiekė mane, ir aš suteikdavau džiaugsmo našlės širdžiai.

14 Teisumas man buvo rūbas, o teisingumas­apsiaustas ir vainikas galvai.

15 Aš buvau akys aklam ir kojos raišam.

16 Aš buvau tėvas beturčiams ir ištirdavau bylą, kurios nežinodavau.

17 Aš sulaužydavau nedorėlio žandikaulius ir iš jo dantų išplėšdavau grobį.

18 Tuomet sakiau: ‘Mirsiu savo lizde, o mano dienų bus kaip smėlio.

19 Mano šaknys įleistos prie vandens, ir rasa vilgo mano šakas.

20 Mano garbė nesensta ir lankas mano rankoje tvirtėja’.

21 Žmonės klausė manęs ir laukdavo tylėdami mano patarimo.

22 Po mano žodžių jie nebekalbėdavo, mano kalba krisdavo ant jų.

23 Jie laukdavo manęs kaip lietaus, plačiai išsižiodavo kaip per vėlyvąjį lietų.

24 Jei šypsodavausi jiems, jie netikėdavo, mano veido šviesos jie netemdydavo.

25 Aš parinkdavau jiems kelius ir sėdėjau garbingiausioje vietoje kaip karalius tarp kariuomenės, kaip verkiančiųjų guodėjas".