17

1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.

2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.

3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?

4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.

5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.

7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.

8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.

9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.

10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.

11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.

12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.

13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.

14 Jámě řeknu: »Tys můj otec«, červům: »Matko má, má sestro.«

15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?

16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme."