1 Da tok Sofar fra Na'ama til orde og sa:
2 Derfor legger mine tanker mig svaret i munnen, og derfor stormer det i mig;
3 hånende tilrettevisning må jeg høre, og min ånd gir mig svar ut fra min innsikt.
4 Vet du da ikke at slik har det vært fra evighet, fra den tid mennesker blev satt på jorden,
5 at de ugudeliges jubel er kort, og den gudløses glede bare varer et øieblikk?
6 Stiger enn hans stolthet til himmelen, og når enn hans hode til skyen,
7 så går han dog likesom sitt skarn til grunne for evig; de som så ham, spør: Hvor er han?
8 Som en drøm flyr han bort, og ingen finner ham mere; han jages bort som et nattesyn.
9 Det øie som så ham, ser ham ikke mere, og hans sted skuer ham ikke lenger.
10 Hans barn må søke småfolks yndest, og hans hender må gi hans gods tilbake.
11 Hans ben var fulle av ungdomskraft, men nu ligger den med ham i støvet.
12 Smaker enn det onde søtt i hans munn, skjuler han det under sin tunge,
13 sparer han på det og slipper det ikke, men holder det tilbake under sin gane,
14 så blir dog hans mat omskapt i hans innvoller og blir til ormegift i hans liv.
15 Han slukte gods, og han må spy det ut igjen; Gud driver det ut av hans buk.
16 Ormegift må han innsuge; huggormens tunge dreper ham.
17 Han skal ikke få se bekker, elver av honning og elver av melk.
18 Han må gi tilbake det han har tjent, og får ikke nyte det; meget gods har han vunnet, men han får liten glede av det.
19 For han knuste småfolk og lot dem ligge der; han rante hus til sig, men får ikke bygge dem om;
20 han kjente aldri ro i sitt indre; han skal ikke slippe unda med sine skatter.
21 Det var intet som undgikk hans grådighet; derfor varer ikke hans lykke.
22 Midt i hans rikdom blir det trangt for ham; hver nødlidende vender sin hånd mot ham.
23 For å fylle hans buk sender Gud sin brennende vrede mot ham og lar sin mat regne på ham.
24 Flykter han for våben av jern, så gjennemborer en bue av kobber ham.
25 Når han så drar pilen ut av sin rygg, og den lynende odd kommer frem av hans galle, da faller dødsredsler over ham.
26 Alt mørke er opspart for hans vel gjemte skatter; en ild som intet menneske puster til, fortærer ham; den eter det som er igjen i hans telt.
27 Himmelen åpenbarer hans misgjerning, og jorden reiser sig mot ham.
28 Det han har samlet i sitt hus, føres bort, det skylles bort på Guds vredes dag.
29 Dette er den lodd som et ugudelig menneske får av Gud, den arv som er tilkjent ham av den Allmektige.
1 Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
2 Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
3 Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
4 Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,
5 Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?
6 Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
7 Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
8 Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
9 Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
10 Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
11 Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
12 A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;
13 Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
14 Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
15 Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
16 Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
17 Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.
18 Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.
19 Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
20 Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
21 Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
22 Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
23 By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.
24 Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
25 Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
26 Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
27 Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
28 Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
29 Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.