Salmos 137

1 An den Flüssen Babels, da saßen wir und weinten, indem wir Zions gedachten. 2 An die Weiden in ihr hängten wir unsere Lauten. 3 Denn die uns gefangen weggeführt hatten, forderten daselbst von uns die Worte eines Liedes, und die uns wehklagen machten, *O. uns peinigten Freude: "Singet uns eines von Zions Liedern!" 4 Wie sollten wir ein Lied Jehovas singen auf fremder Erde? 5 Wenn ich dein vergesse, Jerusalem, so vergesse meine Rechte! *d. h. sie versage ihren Dienst6 Es klebe meine Zunge an meinem Gaumen, wenn ich deiner nicht gedenke, wenn ich Jerusalem nicht erhebe über die höchste meiner Freuden! *O. zu meiner höchsten Freude

7 Gedenke, Jehova, den Kindern Edom den Tag Jerusalems, die da sprachen: Entblößet, entblößet sie bis auf ihre Grundfeste! *Vergl. Obadja 1,11 usw.8 Tochter Babel, du Verwüstete! *Viell.: zu verwüstende Glückselig, der dir dasselbe vergilt, was du uns getan hast! 9 Glückselig, der deine Kindlein ergreift und sie hinschmettert an den Felsen!

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion. 2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své. 3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou: 4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců? 5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má. 6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení. 7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm. 8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila. 9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.