1 Justo serias, ó Senhor,

ainda que eu entrasse contigo num pleito;

contudo falarei contigo dos teus juízos.

Por que prospera o caminho dos ímpios,

e vivem em paz todos os que

procedem aleivosamente?

2 Plantaste-os, e eles se enraizaram;

crescem, dão também fruto;

chegado estás à sua boca,

porém longe de suas entranhas.

3 Mas tu, ó Senhor, me conheces,

tu me vês, e provas o meu coração para contigo;

arranca-os como as ovelhas para o matadouro,

e dedica-os para o dia da matança.

4 Até quando lamentará a terra,

e se secará a erva de todo o campo?

Pela maldade dos que habitam nela,

perecem os animais e as aves;

porquanto dizem: Ele não verá o nosso fim.

5 Se te fatigas correndo com homens que vão a pé,

como poderás competir com os cavalos?

Se tão somente numa terra de paz estás confiado,

como farás na enchente do Jordão?

6 Porque até os teus irmãos,

e a casa de teu pai,

eles próprios procedem deslealmente contigo;

eles mesmos clamam após ti em altas vozes:

Não te fies neles,

ainda que te digam coisas boas.

7 Desamparei a minha casa,

abandonei a minha herança;

entreguei a amada da minha

alma na mão de seus inimigos.

8 Tornou-se a minha herança

para mim como leão numa floresta;

levantou a sua voz contra mim,

por isso eu a odiei.

9 A minha herança é para mim

ave de rapina de várias cores.

Andam as aves de rapina contra ela em redor.

Vinde, pois,

ajuntai todos os animais do campo,

trazei-os para a devorarem.

10 Muitos pastores destruíram a minha vinha,

pisaram o meu campo;

tornaram em desolado

deserto o meu campo desejado.

11 Em desolação a puseram,

e clama a mim na sua desolação;

e toda a terra está desolada,

porquanto não há ninguém

que tome isso a sério.

12 Sobre todos os lugares

altos do deserto vieram destruidores;

porque a espada do Senhor devora desde um extremo da terra até o outro;

não há paz para nenhuma carne.

13 Semearam trigo, e segaram espinhos;

cansaram-se, mas de nada se aproveitaram;

envergonhados sereis das vossas colheitas,

e por causa do ardor da ira do Senhor.

14 Assim diz o Senhor, acerca de todos os meus maus vizinhos, que tocam a minha herança, que fiz herdar ao meu povo Israel: Eis que os arrancarei da sua terra, e a casa de Judá arrancarei do meio deles.

15 E será que, depois de os haver arrancado, tornarei, e me compadecerei deles, e os farei voltar cada um à sua herança, e cada um à sua terra. 16 E será que, se diligentemente aprenderem os caminhos do meu povo, jurando pelo meu nome: Vive o Senhor, como ensinaram o meu povo a jurar por Baal; então edificar-se-ão no meio do meu povo. 17 Mas se não quiserem ouvir, totalmente arrancarei a tal nação, e a farei perecer, diz o Senhor.

1 Spravedlivý zůstaneš, Hospodine, povedu-li odpor proti tobě, a však o soudech tvých mluviti budu s tebou. Proč se cestě bezbožníků šťastně vede? Mají pokoj všickni, kteříž se pyšně zpronevěřili. 2 Štěpuješ je, ano i vkořeňují se; rostou, ano i ovoce nesou ti, jejichžto úst blízko jsi, ale daleko od ledví jejich. 3 Ale ty, Hospodine, znáš mne, prohlédáš mne, a zkusils srdce mého, že s tebou jest, onyno pak táhneš jako ovce k zabíjení, a připravuješ je ke dni zabití. 4 Dokudž by žalostila země, a bylina všeho pole svadla pro zlost přebývajících v ní, a hynulo každé hovado i ptactvo? Nebo říkají: Nevidíť Bůh skončení našeho. 5 Poněvadž tebe s pěšími běžícího k ustání přivodí, kterakž bys tedy stačil při koních? A poněvadž v zemi pokojné, jíž jsi se dověřil, ustáváš, což pak spravíš při tom zdutém Jordánu? 6 Nebo i bratří tvoji i dům otce tvého zpronevěřili se tobě, a ti také povolávají za tebou plnými ústy. Nevěř jim, byť pak mluvili s tebou přátelsky. 7 Opustil jsem dům svůj, zavrhl jsem dědictví své, dal jsem to, což velice milovala duše má, v ruce nepřátel jeho. 8 Učiněno jest mi dědictví mé podobné lvu v lese, vydává proti mně hlas svůj, pročež ho nenávidím. 9 A což ptákem dravým jest mi dědictví mé? Což ptactvo vůkol bude proti němu? Jdětež nu, shromažďte se všecka zvířata polní, sejděte se k jídlu. 10 Mnozí pastýři zkazí vinici mou, pošlapají podíl můj, podíl mně velmi milý obrátí v poušť nejhroznější, 11 Obrátí jej v pustinu. Kvíliti bude, spustošen jsa ode mne; spustne všecka tato země, nebo není žádného, kdo by to v srdci skládal. 12 Na všecka místa vysoká po poušti potáhnou zhoubcové, meč zajisté Hospodinův zžíře od jednoho kraje země až do druhého, nebude míti pokoje žádné tělo. 13 Nasejí pšenice, ale trní žíti budou; bolestně to ponesou, že užitku nevezmou, a styděti se budou za úrody své pro prchlivost hněvu Hospodinova. 14 Takto praví Hospodin o všech mých sousedech zlých, jenž se dotýkají dědictví, kteréž jsem uvedl v dědictví lidu svému Izraelskému: Aj, já vypléním je z země jejich, když dům Judský vypléním z prostředku jejich. 15 Stane se však, když je vypléním, že se navrátím a smiluji se nad nimi, a přivedu zase jednoho každého z nich k dědictví jeho, a jednoho každého do země jeho. 16 Stane se také, jestliže by se pilně učili cestám lidu mého, a přisahali by ve jménu mém, říkajíce: Živť jest Hospodin, jakž oni učívali lid můj přisahati skrze Bále, že vzděláni budou u prostřed lidu mého. 17 Jestliže by pak neposlouchali, tedy pléniti budu národ ten ustavičně a hubiti, dí Hospodin.