1 Oh! Se a minha cabeça se tornasse em águas,

e os meus olhos numa fonte de lágrimas!

Então choraria de dia e de

noite os mortos da filha do meu povo.

2 Oh! Se tivesse no deserto uma estalagem de caminhantes!

Então deixaria o meu povo,

e me apartaria dele,

porque todos eles são adúlteros,

um bando de aleivosos.

3 E encurvam a língua como se fosse o seu arco,

para a mentira;

fortalecem-se na terra,

mas não para a verdade;

porque avançam de malícia em malícia,

e a mim não me conhecem, diz o Senhor.

4 Guardai-vos cada um do seu próximo,

e de irmão nenhum vos fieis;

porque todo o irmão não faz mais do que enganar,

e todo o próximo anda caluniando.

5 E zombará cada um do seu próximo,

e não falam a verdade;

ensinam a sua língua a falar a mentira,

andam-se cansando em proceder perversamente.

6 A tua habitação está no meio do engano;

pelo engano recusam conhecer-me,

diz o Senhor.

7 Portanto assim diz o Senhor dos Exércitos:

Eis que eu os fundirei e os provarei;

pois, de que outra maneira

procederia com a filha do meu povo?

8 Uma flecha mortífera é a língua deles;

fala engano;

com a sua boca fala cada um

de paz com o seu próximo

mas no seu coração arma-lhe ciladas.

9 Porventura por estas coisas não os castigaria?

Diz o Senhor;

ou não se vingaria a minha

alma de nação tal como esta?

10 Pelos montes levantarei choro e pranto,

e pelas pastagens do deserto lamentação;

porque já estão queimadas,

e ninguém passa por elas;

nem se ouve mugido de gado;

desde as aves dos céus,

até os animais, andaram vagueando, e fugiram.

11 E farei de Jerusalém montões de pedras,

morada de chacais,

e das cidades de Judá farei assolação,

de sorte que não haja habitante.

12 Quem é o homem sábio, que entenda isto? E a quem falou a boca do Senhor, para que o possa anunciar? Por que razão pereceu a terra, e se queimou como deserto, sem que ninguém passa por ela?

13 E disse o Senhor: Porque deixaram a minha lei, que pus perante eles, e não deram ouvidos à minha voz, nem andaram nela,

14 Antes andaram após o propósito do seu próprio coração, e após os baalins, como lhes ensinaram os seus pais. 15 Portanto assim diz o Senhor dos Exércitos, Deus de Israel: Eis que darei de comer losna a este povo, e lhe darei a beber água de fel. 16 E os espalharei entre gentios, que não conheceram, nem eles nem seus pais, e mandarei a espada após eles, até que venha a consumi-los.

17 Assim diz o Senhor dos Exércitos:

Considerai, e chamai carpideiras que venham;

e mandai procurar mulheres hábeis,

para que venham.

18 E se apressem,

e levantem o seu lamento sobre nós;

e desfaçam-se em lágrimas os nossos olhos,

e as nossas pálpebras destilem águas.

19 Porque uma voz de pranto se ouviu de Sião:

Como estamos arruinados!

Estamos mui envergonhados,

porque deixamos a terra,

e por terem eles lançado

fora as nossas moradas.

20 Ouvi, pois, vós, mulheres,

a palavra do Senhor,

e os vossos ouvidos recebam a palavra da sua boca;

e ensinai o pranto a vossas filhas,

e cada uma à sua vizinha a lamentação;

21 Porque a morte subiu pelas nossas janelas,

e entrou em nossos palácios,

para exterminar as crianças

das ruas e os jovens das praças.

22 Fala: Assim diz o Senhor:

Até os cadáveres dos homens

jazerão como esterco sobre a face do campo,

e como gavela atrás do segador,

e não há quem a recolha.

23 Assim diz o Senhor: Não se glorie o sábio na sua sabedoria, nem se glorie o forte na sua força; não se glorie o rico nas suas riquezas, 24 Mas o que se gloriar, glorie-se nisto: em me entender e me conhecer, que eu sou o Senhor, que faço beneficência, juízo e justiça na terra; porque destas coisas me agrado, diz o Senhor.

25 Eis que vêm dias, diz o Senhor, em que castigarei a todo o circuncidado com o incircunciso. 26 Ao Egito, e a Judá, e a Edom, e aos filhos de Amom, e a Moabe, e a todos os que cortam os cantos do seu cabelo, que habitam no deserto; porque todas as nações são incircuncisas, e toda a casa de Israel é incircuncisa de coração.

1 Ó kdo mi to dá, aby hlava má byla vodou, a oči mé pramenem slzí, abych dnem i nocí oplakati mohl zmordovaných dcerky lidu svého. 2 Ó kdo mne postaví na poušti v hospodě pocestných, abych opustil lid svůj, a odešel od nich; nebo všickni jsou cizoložníci, zběř zpronevěřilých, 3 A natahují jazyka svého ke lži jako lučiště své. Zmocnili se na zemi, ale ne k pravdě; nebo ze zlého ve zlé jdou, a mne neznají, praví Hospodin. 4 Každý střez se bližního svého, a ne každému bratru se dověřuj; nebo každý bratr hledí všelijak podtrhnouti, a každý bližní jako utrhač chodí. 5 A jeden každý bližního svého oklamává, a pravdy nemluví; učí jazyk svůj mluviti lež, neprávě činíce, ustávají. 6 Tvůj byt jest u prostřed lidu přelstivého; pro lest nechtějí mne poznati, dí Hospodin. 7 Z té příčiny takto praví Hospodin zástupů: Aj, já přeháněje, pruboval jsem je. Jakž tedy již naložiti mám s dcerou lidu svého? 8 Střela zabíjející jest jazyk jejich, lest mluví. Ústy svými pokojně s bližním svým mluví, ale v srdci svém skládá úklady své. 9 Zdali pro takové věci nemám jich navštíviti? dí Hospodin. Zdaliž nad národem takovým nemá mstíti duše má? 10 Pro tyto hory dám se v pláč a v naříkání, a pro pastviště, kteráž jsou na poušti, v kvílení; nebo popálena budou, tak že nebude žádného, kdo by skrze ně šel, aniž bude slyšán hlas dobytka. Od ptactva nebeského až do hovada všecko se odbéře a odejde. 11 A obrátím Jeruzalém v hromady, příbytek draků, a města Judská obrátím v pustinu, tak že nebude obyvatele. 12 Kdo jest ten muž moudrý, ješto by rozuměl tomu? A k komu mluvila ústa Hospodinova, ješto by oznamoval to, proč zahynouti má tato země, a vypálena býti jako poušť, tak aby nebylo, kdo by skrze ni šel? 13 Nebo praví Hospodin: Proto že opustili zákon můj, kterýž jsem jim předložil, a neposlouchali hlasu mého, aniž chodili za ním, 14 Ale chodili za myšlénkami srdce svého a za Báli, čemuž je naučili otcové jejich: 15 Protož takto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraelský: Aj, já nakrmím je, totiž lid tento, pelynkem, a napojím je vodou jedovatou. 16 Nebo rozptýlím je mezi národy, kterýchž neznali oni, ani otcové jejich, a posílati budu za nimi meč, až je do konce vyhladím. 17 Takto praví Hospodin zástupů: Pilně považte, a svolejte ty, kteréž naříkávají, ať přijdou, a k těm, kteréž jsou vycvičené, pošlete, aby přišly. 18 Nechť pospíší, a dadí se nad námi v naříkání, aby slzy tekly z očí našich, a víčka naše oplývala vodou. 19 Hlas zajisté naříkání slyšeti z Siona: Jak jsme pohubeni! Stydíme se náramně, že jsme ztratili zemi, že boří příbytky naše. 20 Anobrž slyšte, ženy, slovo Hospodinovo, a nechť přijme ucho vaše slovo úst jeho, abyste učily dcerky své naříkání, a jedna každá tovaryšku svou kvílení. 21 Nebo vlezla smrt okny našimi, vešla na paláce naše, aby vyhubila děti z rynků a mládence z ulic. 22 (Mluv i to: Takto dí Hospodin:) A padla mrtvá těla lidská jako hnůj po poli, a jako snopové za žencem, a není žádného, kdo by pochoval. 23 Takto praví Hospodin: Nechlub se moudrý v moudrosti své, ani se chlub silný v síle své, aniž se chlub bohatý v bohatství svém. 24 Ale v tom nechť se chlubí, kdo se chlubí, že rozumí a zná mne, že já jsem Hospodin, kterýž činím milosrdenství, soud i spravedlnost na zemi; nebo v těch věcech líbost mám, dí Hospodin. 25 Aj, dnové jdou, praví Hospodin, v nichž navštívím každého, obřezaného i neobřezaného, 26 Egyptské i Judské, a Idumejské i Ammonitské, a Moábské, i všecky, kteříž v nejzadnějším koutě bydlí na poušti. Nebo ti všickni národové jsou neobřezaní, tolikéž všecken dům Izraelský jest neobřezaného srdce.