1 M'am desgustat de viaţă! Voi da drum slobod plîngerii mele, voi vorbi în amărăciunea sufletului meu.
2 Eu zic lui Dumnezeu: ,Nu mă osîndi! Arată-mi pentru ce Te cerţi cu mine!
3 Îţi place să chinuieşti, să dispreţuieşti făptura mînilor Tale, în timp ce faci să-Ţi strălucească bunăvoinţa peste sfatul celor răi?
4 Oare ai ochi de carne, sau vezi cum vede un om?
5 Zilele Tale sînt ca zilele omului, şi anii Tăi ca anii lui,
6 ca să cercetezi fărădelegea mea şi să cauţi păcatul meu,
7 cînd ştii bine că nu sînt vinovat, şi că nimeni nu mă poate scăpa din mîna Ta?
8 Mînile Tale m'au făcut şi m'au zidit, ele m'au întocmit în întregime... Şi Tu să mă nimiceşti!
9 Adu-Ţi aminte că Tu m'ai lucrat ca lutul; şi vrei din nou să mă prefaci în ţărînă?
10 Nu m'ai muls ca laptele?
11 M'ai îmbrăcat cu piele şi carne, m'ai ţesut cu oase şi vine;
12 mi-ai dat bunăvoinţa Ta şi viaţa, m'ai păstrat cu suflarea prin îngrijirile şi paza Ta.
13 Iată totuş ce ascundeai în inima Ta, iată, ştiu acum, ce aveai de gînd:
14 că, dacă păcătuiesc, să mă pîndeşti, şi să nu-mi ierţi fărădelegea.
15 Dacă sînt vinovat, vai de mine! Dacă sînt nevinovat, nu îndrăznesc să-mi ridic capul, sătul de ruşine şi cufundat în ticăloşia mea.
16 Şi dacă îndrăznesc să -l ridic, mă urmăreşti ca un leu, mă loveşti cu lucruri de mirat,
17 Îmi pui înainte noi martori împotrivă, Îţi creşte mînia împotriva mea, şi mă năpădeşti cu o droaie de nenorociri.
18 Pentruce m'ai scos din pîntecele mamei mele? O, de aş fi murit, şi ochiul să nu mă fi văzut!
19 Aş fi ca şi cum n'aş fi fost, şi din pîntecele mamei mele aş fi trecut în mormînt!
20 Nu sînt zilele mele destul de puţine? Să mă lase dar, să plece dela mine, şi să răsuflu puţin,
21 înainte de a mă duce, ca să nu mă mai întorc,
22 în ţara întunerecului şi a umbrei morţii, în ţara negurii adînci, unde domneşte umbra morţii şi neorînduiala, şi unde lumina este ca întunerecul!``
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.