1 Soarta omului pe pămînt este ca a unui ostaş, şi zilele lui sînt ca ale unui muncitor cu ziua.
2 Cum suspină robul după umbră, cum îşi aşteaptă muncitorul plata,
3 aşa am eu parte de luni de durere, şi partea mea sînt nopţi de suferinţă.
4 Mă culc, şi zic: ,Cînd mă voi scula? Cînd se va sfîrşi noaptea?` Şi mă satur de frămîntări pînă în revărsatul zorilor.
5 Trupul mi se acopere cu viermi şi cu o coajă pămîntoasă, pielea-mi crapă şi se desface.
6 Zilele mele sboară mai iuţi decît suveica ţesătorului, se duc şi nu mai am nicio nădejde!
7 Adu-Ţi aminte, Dumnezeule, că viaţa mea este doar o suflare! Ochii mei nu vor mai vedea fericirea.
8 Ochiul, care mă priveşte, nu mă va mai privi; ochiul tău mă va căuta, şi nu voi mai fi.
9 Cum se risipeşte norul şi trece, aşa nu se va mai ridica celce se pogoară în Locuinţa morţilor!
10 Nu se va mai întoarce în casa lui, şi nu-şi va mai cunoaşte locul în care locuia.
11 De aceea nu-mi voi ţinea gura, ci voi vorbi în neliniştea inimii mele, mă voi tîngui în amărăciunea sufletului meu.
12 Oare o mare sînt eu, sau un balaur de mare, de-ai pus strajă în jurul meu?
13 Cînd zic: ,Patul mă va uşura, culcuşul îmi va alina durerile,`
14 atunci mă înspăimînţi prin visuri, mă îngrozeşti prin vedenii.
15 Ah! aş vrea mai bine gîtuirea, mai bine moartea decît aceste oase!
16 Le dispreţuiesc!... nu voi trăi în veci... Lasă-mă, căci doar o suflare mi -i viaţa!
17 Ce este omul, ca să-Ţi pese atît de mult de el, ca să iei seama la el,
18 să -l cercetezi în toate dimineţile, şi să -l încerci în toate clipele?
19 Cînd vei înceta odată să mă priveşti? Cînd îmi vei da răgaz să-mi înghit scuipatul?
20 Dacă am păcătuit, ce pot să-Ţi fac, Păzitorul oamenilor? Pentruce m'ai pus ţintă săgeţilor Tale, de am ajuns o povară chiar pentru mine însumi?
21 Pentruce nu-mi ierţi păcatul, şi pentruce nu-mi uiţi fărădelegea? Căci voi adormi în ţărînă, şi cînd mă vei căuta, nu voi mai fi!``
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.