Lamentações 2

1 Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru! Srazil z nebe na zem okrasu Izraele. Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu.

2 Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy, rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské, srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože.

3 V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele, svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele, vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol.

4 Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.

5 Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek.

6 Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.

7 Panovník zanevřel na svůj oltář, svou svatyni zrušil, hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele. V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění.

8 Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónké dcery. Natáhl měřící šňůru, už neodvrátí svou ruku od ničení. Tak zarmoutil val i hradbu, rázem je po nich veta.

9 Do země se ponořily její brány, její závory zničil a roztříštil, její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina.

10 Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery, házeli si na hlavu prach, oděli se do žíněných suknic. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.

11 Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť zkomírá pachole a kojenec na prostranstvích města.

12 Svých matek se ptají: "Kde je obilí a víno?" když jako smrtelně raněný zkomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši.

13 Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?

14 Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody.

15 Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem, syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou. "Toto je město, o němž se říkalo: Místo dokonalé krásy k potěše celé země?"

16 Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé, syknou, vycení zuby a řeknou: "Zhltli jsme ji. Ano, toto je den, na nějž jsme čekali, našli jsme, viděli jsme."

17 Hospodin provedl svůj záměr, splnil, co řekl, to, co přikázal již za dnů dávnověkých. Bořil bez soucitu, dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval, vyvýšil roh tvých protivníků.

18 Jejich srdce úpí k Panovníku; hradbo sijónské dcery, prolévej slzy potokem ve dne i v noci, neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu.

19 Povstaň a běduj za noci na počátku hlídek, vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka. Zvedej k němu své dlaně za život svých pacholátek, zkomírajících hladem na každém nároží.

20 Pohleď, Hospodine, popatř, s kým jsi kdy tak naložil! Což mají ženy jíst svůj plod, pacholátka, jež hýčkají? Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok?

21 Na zemi po ulicích leží mladík i stařec, mé panny a moji junáci padli mečem. Zahubil jsi je v den svého hněvu, pobíjel jsi bez soucitu.

22 Voláš jako ke dni slavnostního shromáždění z okolí ty, jichž se děsím, takže v den Hospodinova hněvu nebude nikdo, kdo by vyvázl a přežil. Těm, jež jsem hýčkala a vychovala, připravil můj nepřítel konec.