1 Chi è costui che giunge da Edom, da Bosra, con le vesti splendide? costui, magnificamente ammantato, che cammina fiero nella grandezza della sua forza? "Sono io, che parlo con giustizia, che sono potente a salvare". 2 Perché questo rosso sul tuo mantello e perché le tue vesti sono come quelle di chi pigia l’uva nel tino? 3 "Io sono stato solo a pigiare l’uva nel tino e nessun uomo fra i popoli è stato con me; io li ho pigiati nella mia ira, li ho calpestati nel mio furore; il loro sangue è spruzzato sulle mie vesti, e ho macchiato tutti i miei abiti. 4 Poiché il giorno della vendetta, che era nel mio cuore, e il mio anno di redenzione sono giunti. 5 Io guardai, ma non c’era chi mi aiutasse; osservai stupito, ma nessuno mi sosteneva; allora il mio braccio mi ha salvato e il mio furore mi ha sostenuto. 6 Ho calpestato dei popoli nella mia ira, li ho ubriacati del mio furore e ho fatto scorrere il loro sangue sulla terra".

7 Io voglio ricordare le benignità dell’Eterno, le lodi dell’Eterno, considerando tutto quello che l’Eterno ci ha elargito; ricorderò la bontà che ha usato verso la casa d’Israele, secondo le sue compassioni e secondo l’abbondanza delle sue grazie. 8 Egli aveva detto: "Certo, essi sono mio popolo, figli che non mi inganneranno". Fu il loro salvatore 9 in tutte le loro angosce. Non fu un inviato, né un angelo ma egli stesso a salvarli; nel suo amore e nella sua compassione li redense; se li prese in spalla e li portò sempre nei tempi passati; 10 ma essi furono ribelli, contristarono il suo santo Spirito. Perciò egli si trasformò in loro nemico, ed egli stesso combatté contro di loro.

11 Allora il suo popolo si ricordò dei giorni antichi di Mosè: "Dov’è colui che li fece uscire dal mare con il pastore del suo gregge? Dov’è colui che metteva in mezzo a loro lo Spirito suo santo? 12 che faceva andare il suo braccio glorioso alla destra di Mosè? che divise le acque davanti a loro per acquistarsi una rinomanza eterna? 13 che li condusse attraverso gli abissi, come un cavallo nel deserto, senza che inciampassero?". 14 Come il bestiame che scende nella valle, lo Spirito dell’Eterno li condusse al riposo. Così tu guidasti il tuo popolo, per acquistarti una rinomanza gloriosa.

15 Guarda dal cielo, e osserva, dalla tua dimora santa e gloriosa: dove sono il tuo zelo, i tuoi atti potenti? Il fremito delle tue viscere e le tue compassioni non si fanno più sentire verso di me. 16 Tuttavia, tu sei nostro padre; poiché Abraamo non sa chi siamo, e Israele non ci riconosce; tu, o Eterno, sei nostro padre, il tuo nome, in ogni tempo, è "Redentore nostro".

17 Eterno, perché ci fai vagare lontano dalle tue vie e rendi duro il nostro cuore perché non ti tema? Ritorna, per amore dei tuoi servi, delle tribù della tua eredità! 18 Per poco tempo il tuo popolo santo ha posseduto il paese; i nostri nemici hanno calpestato il tuo santuario. 19 Noi siamo diventati come quelli che tu non hai mai governato, come quelli che non portano il tuo nome!

1 Kdož jest to, ješto se béře z Edom, v ubroceném rouše z Bozra, ten ozdobený rouchem svým, kráčeje u velikosti síly své? Jáť jsem, kterýž mluvím spravedlivě, dostatečný k vysvobození. 2 Proč jest červené roucho tvé, a oděv tvůj jako toho, kterýž tlačí v presu? 3 Pres jsem tlačil sám, aniž kdo z lidí byl se mnou. Tlačil jsem nepřátely v hněvě svém, a pošlapal jsem je v prchlivosti své, až stříkala krev i nejsilnějších jejich na roucho mé, a tak všecken oděv svůj zkálel jsem. 4 Den zajisté pomsty v srdci mém, a léto, v němž mají vykoupeni býti moji, přišlo. 5 Když jsem pak viděl, že není žádného spomocníka, až jsem se užasl, že žádného nebylo, kdo by podpíral. A protož mi vysvobození způsobilo rámě mé, a prchlivost má, ta mne podepřela. 6 I pošlapal jsem národy v hněvě svém, a opojil jsem je prchlivostí svou, a porazil jsem na zem nejsilnější reky jejich. 7 Milosrdenství Hospodinova připomínati budu, a chvály Hospodinovy ze všeho, což učinil nám Hospodin, i množství dobroty, kteréž dokazoval k domu Izraelskému z veliké lítosti své, a z velikého milosrdenství svého. 8 Nebo řekl: Vždyť jsou lidem mým, jsou synové, neučiníť mi nevěrně. A protož byl jejich spasitelem. 9 Ve všelikém ssoužení jejich i on měl ssoužení, a anděl přístojící jemu vysvobozval je. Z milování svého a z lítosti své on sám vykoupil je, a pěstoval je, i nosil je po všecky dny věků. 10 Ale oni zpurní byli, a zarmucovali Ducha svatého jeho; pročež obrátil se jim v nepřítele, a sám bojoval proti nim. 11 I rozpomínal se lid jeho na dny starodávní, i na Mojžíše: Kdež jest ten, kterýž je vyvedl z moře s pastýřem stáda svého? Kde jest ten, kterýž položil u prostřed něho Ducha svatého svého? 12 Kterýž je vedl ramenem velebnosti své po pravici Mojžíšově, kterýž rozdělil vody před nimi, aby sobě způsobil jméno věčné, 13 Kterýž je provedl skrze hlubiny jako koně po poušti, ani se nepoklesli. 14 Jako když hovádko do údolí sstupuje, tak Duch Hospodinův poznenáhlu vedl z nich každého. Tak jsi vedl lid svůj, abys sobě způsobil jméno slavné. 15 Popatřiž s nebe, a pohleď z příbytku svatosti své a okrasy své. Kdež jest horlivost tvá a veliká síla tvá? Kde množství milosrdenství tvých a slitování tvých? Mně-liž se zadržovati budou? 16 Ty jsi zajisté otec náš; nebo Abraham nic neví o nás, a Izrael nezná nás. Ty jsi, Hospodine, otec náš, vykupitel náš, toť jest od věčnosti jméno tvé. 17 Pročež jsi nám dal zblouditi, Hospodine, od cest svých, zatvrdil jsi srdce naše, abychom se nebáli tebe? Navratiž se zase pro služebníky své, pokolení dědictví svého. 18 Nejšpatnější vládne lidem svatosti tvé, nepřátelé naši pošlapali svatyni tvou. 19 My tvoji jsme od věků; nad nimi jsi nikdy nepanoval, aniž nad nimi jméno tvé vzýváno jest.