1 Il giusto muore ma nessuno vi bada; gli uomini buoni sono tolti via, e nessuno considera che il giusto è tolto via per sottrarlo ai mali che sopraggiungono. 2 Egli entra nella pace; quelli che hanno camminato per la retta via riposano sui loro letti.

3 "Ma voi, avvicinatevi qua, o figli della incantatrice, progenie dell’adultero e della prostituta! 4 Alle spalle di chi vi divertite? Verso chi spalancate la bocca e cacciate fuori la lingua? Non siete voi figli della ribellione, discendenza della menzogna, 5 voi che vi infiammate fra i terebinti sotto ogni albero verdeggiante, che sgozzate i figli nelle valli sotto i crepacci delle rocce? 6 La tua parte è fra le pietre lisce del torrente; quelle, quelle sono la sorte che ti è toccata; a quelle tu hai fatto libazioni e hai presentato oblazioni. Posso io tollerare in pace queste cose? 7 Tu poni il tuo letto sopra un monte alto, elevato, e anche là sali a offrire sacrifici. 8 Hai messo il tuo memoriale dietro le porte e dietro gli stipiti; poiché, lontano da me, tu scopri il tuo letto, vi monti, lo allarghi e stabilisci il patto con loro; tu ami il loro letto e in esso ti scegli un posto. 9 Tu vai dal re con dell’olio e gli porti dei profumi in gran quantità, mandi lontano i tuoi ambasciatori e ti abbassi fino al soggiorno dei morti. 10 Per il tuo lungo cammino ti stanchi, ma non dici: ‘È inutile!’. Tu trovi ancora del vigore nella tua mano, perciò non ti senti esausta. 11 Chi temi dunque? Di chi hai paura per rinnegarmi così, per non ricordarti più di me, per non dartene pensiero? Non me ne sono io rimasto da lungo tempo in silenzio? Per questo tu non mi temi più. 12 Io proclamerò la tua rettitudine e le tue opere, che non ti gioveranno nulla. 13 Quando tu griderai, venga a salvarti la folla dei tuoi idoli! Il vento li porterà via tutti, un soffio li toglierà di mezzo; ma chi si rifugia in me possederà il paese ed erediterà il mio monte santo".

14 E si dirà: "Aggiustate, aggiustate, preparate la via, togliete gli ostacoli dalla via del mio popolo!". 15 Poiché così parla colui che è l’Alto, l’Eccelso, che abita l’eternità, e che ha nome il Santo: "Io abito nel luogo alto e santo, ma sono con colui che è oppresso e umile di spirito, per ravvivare lo spirito degli umili, per ravvivare il cuore degli oppressi. 16 Poiché io non voglio contendere per sempre né serbare l’ira in eterno, affinché gli spiriti, le anime che io ho fatto, non vengano meno davanti a me. 17 Per l’iniquità della sua avidità io mi sono adirato e l’ho colpito; mi sono nascosto, mi sono indignato; ma egli, ribelle, ha seguìto la via del suo cuore. 18 Io ho visto le sue vie e lo guarirò; lo guiderò e ridarò le mie consolazioni a lui e a quelli dei suoi che sono afflitti. 19 Io creo la lode che esce dalle labbra. Pace, pace a colui che è lontano e a colui che è vicino!" dice l’Eterno, "io lo guarirò". 20 Ma gli empi sono come il mare agitato, quando non si può calmare e le sue acque cacciano fuori fango e pantano. 21 "Non c’è pace per gli empi", dice il mio Dio.

1 Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý, 2 Že dochází pokoje, a odpočívá na ložci svém, kdožkoli chodí v upřímosti své. 3 Ale vy přistupte sem, synové kouzedlnice, símě cizoložníka a smilnice. 4 Komu se to s takovou chutí posmíváte? Proti komu rozdíráte ústa, vyplazujete jazyk? Zdaliž nejste synové neřádní, símě postranní? 5 Kteříž smilníte v hájích pod každým dřevem zeleným, zabíjejíce syny své při potocích, pod vysokými skalami. 6 Mezi hladkými kameny potočními jest díl tvůj. Tiť jsou, ti los tvůj, na něž také vyléváš mokrou obět, obětuješ suchou obět. V těch-liž bych věcech se kochal? 7 Na hoře vysoké a vyvýšené stavíš lože své, a tam vstupuješ k obětování oběti. 8 Pamětné pak znamení své za dvéře a za veřeje stavíš, když ode mne, odkryvši se, vstupuješ, a rozšiřuješ lože své, činíc je prostrannější víc než pohané; miluješ lože jejich, kdež místo oblíbíš. 9 Chodíš i k králi s olejem, a s mnohými vonnými mastmi svými; posíláš zajisté posly své daleko, a ponižuješ se až do hrobu. 10 Pro množství cest svých ustáváš, aniž říkáš: Daremnéť jest to. Nalezla jsi sobě zběř ku pomoci, protož neželíš práce. 11 A kohož jsi se děsila a bála, že jsi klamala, a na mne se nerozpomínala, ani připustila k srdci svému? Zdali proto, že jsem já mlčel, a to zdávna, nebojíš se mne? 12 Já tvou spravedlnost oznámím, a skutky tvé, kteřížť nic neprospějí. 13 Když křičeti budeš, nechať tě vysvobodí zběř tvá. Ano pak všecky je zanese vítr, a zachvátí marnost, ale kdož doufá ve mne, vládnouti bude zemí, a dědičně obdrží horu svatou mou. 14 Nebo řečeno bude: Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliďte překážky z cesty lidu mého. 15 Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených. 16 Nebuduť se zajisté na věky nesnadniti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před oblíčejem mým zmizel, i dchnutí, kteréž jsem já učinil. 17 Pro nepravost lakomství jeho rozhněval jsem se, a ubil jsem jej; skryl jsem se a rozhněval proto, že odvrátiv se, odšel cestou srdce svého. 18 Vidím cesty jeho, a však uzdravím jej; zprovodím jej, a jemu potěšení navrátím, i těm, kteříž kvílí s ním. 19 Stvořím ovoce rtů, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej. 20 Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto. 21 Nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.