1 Hiob antwortete und sprach:

2 Was plaget ihr doch meine Seele und peiniget mich mit Worten?

3 Ihr habt mich nun zehnmal gehöhnet und schämet euch nicht, daß ihr mich also umtreibet.

4 Irre ich, so irre ich mir.

5 Aber ihr erhebet euch wahrlich wider mich und scheltet mich zu meiner Schmach.

6 Merket doch einst, daß mir GOtt unrecht tut und hat mich mit seinem Jagestrick umgeben.

7 Siehe, ob ich schon schreie über Frevel, so werde ich doch nicht erhöret; ich rufe, und ist kein Recht da.

8 Er hat meinen Weg verzäunet, daß ich nicht kann hinübergehen, und hat Finsternis auf meinen Steig gestellet.

9 Er hat meine Ehre mir ausgezogen und die Krone von meinem Haupt genommen.

10 Er hat mich zerbrochen um und um und läßt mich gehen, und hat ausgerissen meine Hoffnung wie einen Baum.

11 Sein Zorn ist über mich ergrimmet, und er achtet mich für seinen Feind.

12 Seine Kriegsleute sind miteinander kommen und haben ihren Weg über mich gepflastert und haben sich um meine Hütte her gelagert.

13 Er hat meine Brüder ferne von mir getan, und meine Verwandten sind mir fremd worden.

14 Meine Nächsten haben sich entzogen, und meine Freunde haben mein vergessen.

15 Meine Hausgenossen und meine Mägde achten mich für fremd, ich bin unbekannt worden vor ihren Augen.

16 Ich rief meinem Knecht, und er antwortete mir nicht; ich mußte ihm flehen mit eigenem Munde.

17 Mein Weib stellet sich fremd, wenn ich ihr rufe; ich muß flehen den Kindern meines Leibes.

18 Auch die jungen Kinder geben nichts auf mich; wenn ich mich wider sie setze, so geben sie mir böse Worte.

19 Alle meine Getreuen haben Greuel an mir; und die ich liebhatte, haben sich wider mich gekehret.

20 Mein Gebein hanget an meiner Haut und Fleisch, und kann meine Zähne mit der Haut nicht bedecken.

21 Erbarmet euch mein, erbarmet euch mein, ihr, meine Freunde; denn die Hand Gottes hat mich gerühret.

22 Warum verfolget ihr mich gleich so wohl als GOtt und könnet meines Fleisches nicht satt werden?

23 Ach, daß meine Reden geschrieben würden! Ach, daß sie in ein Buch gestellet würden,

24 mit einem eisernen Griffel auf Blei und zu ewigem Gedächtnis in einen Fels gehauen würden!

25 Aber ich weiß, daß mein Erlöser lebet; und er wird mich hernach aus der Erde auferwecken;

26 und werde danach mit dieser meiner Haut umgeben werden und werde in meinem Fleisch GOtt sehen.

27 Denselben werde ich mir sehen, und meine Augen werden ihn schauen, und kein Fremder. Meine Nieren sind verzehret in meinem Schoß.

28 Denn ihr sprechet: Wie wollen wir ihn verfolgen und eine Sache zu ihm finden?

29 Fürchtet euch vor dem Schwert; denn das Schwert ist der Zorn über die Missetat, auf daß ihr wisset, daß ein Gericht sei.

1 Tedy odpověděv Job, řekl:

2 Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?

3 Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.

4 Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.

5 Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:

6 Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.

7 Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.

8 Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.

9 Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.

10 Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.

11 Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.

12 Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.

13 Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.

14 Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.

15 Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.

16 Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.

17 Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.

18 Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.

19 V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.

20 K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.

21 Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.

22 Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?

23 Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,

24 Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.

25 Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.

26 A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.

27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.

28 Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.

29 Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.