1 Hiob antwortete und sprach:

2 Wenn man meinen Jammer wöge und mein Leiden zusammen in eine Waage legte,

3 so würde es schwerer sein denn Sand am Meer; darum ist‘s umsonst, was ich rede.

4 Denn die Pfeile des Allmächtigen stecken in mir, derselben Grimm säuft aus meinen Geist, und die Schrecknisse Gottes sind auf mich gerichtet.

5 Das Wild schreiet nicht, wenn es Gras hat; der Ochse blöket nicht, wenn er sein Futter hat.

6 Kann man auch essen, das ungesalzen ist? Oder wer mag kosten das Weiße um den Dotter?

7 Was meiner Seele widerte anzurühren, das ist meine Speise vor Schmerzen.

8 O daß meine Bitte geschähe, und GOtt gäbe mir, wes ich hoffe!

9 Daß GOtt anfinge und zerschlüge mich und ließe seine Hand gehen und zerscheiterte mich!

10 So hätte ich noch Trost und wollte bitten in meiner Krankheit, daß er nur nicht schonete. Habe ich doch nicht verleugnet die Rede des Heiligen.

11 Was ist meine Kraft, daß ich möge beharren? und welch ist mein Ende, daß meine Seele geduldig sollte sein?

12 Ist doch meine Kraft nicht steinern, so ist mein Fleisch nicht ehern.

13 Habe ich doch nirgend keine Hilfe, und mein Vermögen ist weg.

14 Wer Barmherzigkeit seinem Nächsten weigert, der verlässet des Allmächtigen Furcht.

15 Meine Brüder gehen verächtlich vor mir über, wie ein Bach, wie die Wasserströme vorüberfließen.

16 Doch, welche sich vor dem Reif scheuen, über die wird der Schnee fallen.

17 Zur Zeit, wenn sie die Hitze drücken wird, werden sie verschmachten, und wenn es heiß wird, werden sie vergehen von ihrer Stätte.

18 Ihr Weg gehet beiseit aus; sie treten auf das Ungebahnte und werden umkommen.

19 Sie sehen auf die Wege Themas; auf die Pfade Reicharabias warten sie.

20 Aber sie werden zuschanden werden, wenn‘s am sichersten ist, und sich schämen müssen, wenn sie dahin kommen.

21 Denn ihr seid nun zu mir kommen; und weil ihr Jammer sehet, fürchtet ihr euch.

22 Habe ich auch gesagt: Bringet her und von eurem Vermögen schenket mir

23 und errettet mich aus der Hand des Feindes und erlöset mich von der Hand der Tyrannen?

24 Lehret mich, ich will schweigen; und was ich nicht weiß, das unterweiset mich.

25 Warum tadelt ihr die rechte Rede? Wer ist unter euch, der sie strafen könnte?

26 Ihr erdenket Worte, daß ihr nur strafet, und daß ihr nur paustet Worte, die mich verzagt machen sollen.

27 Ihr fallet über einen armen Waisen und grabet eurem Nächsten Gruben.

28 Doch weil ihr habt angehoben, sehet auf mich, ob ich vor euch mit Lügen bestehen werde.

29 Antwortet, was recht ist; meine Antwort wird noch recht bleiben.

30 Was gilt‘s, ob meine Zunge unrecht habe und mein Mund Böses vorgebe?

1 Odpovídaje pak Job, řekl:

2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?