1 Danach tat Hiob seinen Mund auf und verfluchte seinen Tag.

2 Und Hiob sprach:

3 Der Tag müsse verloren sein, darinnen ich geboren bin, und die Nacht, da man sprach: Es ist ein Männlein empfangen.

4 Derselbe Tag müsse finster sein, und GOtt von oben herab müsse nicht nach ihm fragen; kein Glanz müsse über ihn scheinen.

5 Finsternis und Dunkel müssen ihn überwältigen, und dicke Wolken müssen über ihm bleiben, und der Dampf am Tage mache ihn gräßlich.

6 Die Nacht müsse ein Dunkel einnehmen, und müsse sich nicht unter den Tagen des Jahres freuen, noch in die Zahl der Monden kommen.

7 Siehe, die Nacht müsse einsam sein und kein Jauchzen drinnen sein.

8 Es verfluchen sie die Verflucher des Tages, und die da bereit sind, zu erwecken den Leviathan.

9 Ihre Sterne müssen finster sein in ihrer Dämmerung; sie hoffe aufs Licht und komme nicht und müsse nicht sehen die Augenbrauen der Morgenröte,

10 daß sie nicht verschlossen hat die Tür meines Leibes und nicht verborgen das Unglück vor meinen Augen.

11 Warum bin ich nicht gestorben von Mutterleib an? Warum bin ich nicht umkommen, da ich aus dem Leibe kam?

12 Warum hat man mich auf den Schoß gesetzet? Warum bin ich mit Brüsten gesäuget?

13 So läge ich doch nun und wäre stille, schliefe und hätte Ruhe

14 mit den Königen und Ratsherren auf Erden, die das Wüste bauen;

15 oder mit den Fürsten, die Gold haben und ihre Häuser voll Silbers sind;

16 oder wie eine unzeitige Geburt verborgen und nichts wäre, wie die jungen Kinder, die das Licht nie gesehen haben.

17 Daselbst müssen doch aufhören die GOttlosen mit Toben; daselbst ruhen doch, die viel Mühe gehabt haben.

18 Da haben doch miteinander Frieden die Gefangenen und hören nicht die Stimme des Drängers.

19 Da sind beide klein und groß, Knecht und der von seinem Herrn frei gelassen ist.

20 Warum ist das Licht gegeben dem Mühseligen und das Leben den betrübten Herzen,

21 (die des Todes warten und kommt nicht, und grüben ihn wohl aus dem Verborgenen,

22 die sich fast freuen und sind fröhlich, daß sie das Grab bekommen,)

23 und dem Manne, des Weg verborgen ist, und GOtt vor ihm denselben bedecket?

24 Denn wenn ich essen soll, muß ich seufzen, und mein Heulen fähret heraus wie Wasser.

25 Denn das ich gefürchtet habe, ist über mich kommen, und das ich sorgte, hat mich getroffen.

26 War ich nicht glückselig? War ich nicht fein stille? Hatte ich nicht gute Ruhe? Und kommt solche Unruhe!

1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

2 Nebo mluvě Job, řekl:

3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.