1 Und Hiob hub abermal an seine Sprüche und sprach:
2 O daß ich wäre wie in den vorigen Monden, in den Tagen, da mich GOtt behütete,
3 da seine Leuchte über meinem Haupte schien, und ich bei seinem Licht in der Finsternis ging;
4 wie ich war zur Zeit meiner Jugend, da Gottes Geheimnis über meiner Hütte war;
5 da der Allmächtige noch mit mir war und meine Kinder um mich her;
6 da ich meine Tritte wusch in Butter, und die Felsen mir Ölbäche gossen;
7 da ich ausging zum Tor in der Stadt und ließ meinen Stuhl auf der Gasse bereiten;
8 da mich die Jungen sahen und sich versteckten, und die Alten vor mir aufstunden;
9 da die Obersten aufhöreten zu reden, und legten ihre Hand auf ihren Mund;
10 da die Stimme der Fürsten sich verkroch, und ihre Zunge an ihrem Gaumen klebte.
11 Denn welches Ohr mich hörete, der preisete mich selig, und welches Auge mich sah, der rühmte mich.
12 Denn ich errettete den Armen, der da schrie, und den Waisen, der keinen Helfer hatte.
13 Der Segen des, der verderben sollte, kam über mich; und ich erfreuete das Herz der Witwe.
14 Gerechtigkeit war mein Kleid, das ich anzog wie einen Rock; und mein Recht war mein fürstlicher Hut.
15 Ich war des Blinden Auge und des Lahmen Füße.
16 Ich war ein Vater der Armen; und welche Sache ich nicht wußte, die erforschete ich.
17 Ich zerbrach die Backenzähne des Ungerechten und riß den Raub aus seinen Zähnen.
18 Ich gedachte: Ich will in meinem Nest ersterben und meiner Tage viel machen wie Sand.
19 Meine Saat ging auf am Wasser; und der Tau blieb über meiner Ernte.
20 Meine Herrlichkeit erneuerte sich immer an mir; und mein Bogen besserte sich in meiner Hand.
21 Man hörete mir zu, und schwiegen und warteten auf meinen Rat.
22 Nach meinen Worten redete niemand mehr; und meine Rede troff auf sie.
23 Sie warteten auf mich wie auf den Regen und sperreten ihren Mund auf als nach dem Abendregen.
24 Wenn ich sie anlachte, wurden sie nicht zu kühn darauf, und das Licht meines Angesichts machte mich nicht geringer.
25 Wenn ich zu ihrem Geschäfte wollte kommen, so mußte ich obenan sitzen und wohnete wie ein König unter Kriegsknechten, da ich tröstete, die Leid trugen.
1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.