1 Synu můj, ostříhej řečí mých, a přikázaní má schovej u sebe.
2 Ostříhej přikázaní mých, a živ budeš, a naučení mého jako zřítelnice očí svých.
3 Přivaž je na prsty své, napiš je na tabuli srdce svého.
4 Rci moudrosti: Sestra má jsi ty, a rozumnost přítelkyní jmenuj,
5 Aby tě ostříhala od ženy cizí, od postranní, jenž řečmi svými lahodí.
6 Nebo z okna domu svého okénkem vyhlédaje,
7 Viděl jsem mezi hloupými, spatřil jsem mezi mládeží mládence bláznivého.
8 Kterýž šel po ulici vedlé úhlu jejího, a cestou k domu jejímu kráčel,
9 V soumrak, u večer dne, ve tmách nočních a v mrákotě.
10 A aj, žena potkala ho v ozdobě nevěstčí a chytrého srdce,
11 Štěbetná a opovážlivá, v domě jejím nezůstávají nohy její,
12 Jednak vně, jednak na ulici u každého úhlu úklady činící.
13 I chopila jej, a políbila ho, a opovrhši stud, řekla jemu:
14 Oběti pokojné jsou u mne, dnes splnila jsem slib svůj.
15 Protož vyšla jsem vstříc tobě, abych pilně hledala tváři tvé, i nalezla jsem tě.
16 Koberci jsem obestřela lůže své, s řezbami a prostěradly Egyptskými,
17 Vykadila jsem pokojík svůj mirrou a aloe a skořicí.
18 Poď, opojujme se milostí až do jitra, obveselíme se v milosti.
19 Nebo není muže doma, odšel na cestu dalekou.
20 Pytlík peněz vzal s sebou, v jistý den vrátí se do domu svého.
21 I naklonila ho mnohými řečmi svými, a lahodností rtů svých přinutila jej.
22 Šel za ní hned, jako vůl k zabití chodívá, a jako blázen v pouta, jimiž by trestán byl.
23 Dokudž nepronikla střela jater jeho, pospíchal jako pták k osídlu, nevěda, že ono bezživotí jeho jest.
24 Protož nyní, synové, slyšte mne, a pozorujte řečí úst mých.
25 Neuchyluj se k cestám jejím srdce tvé, aniž se toulej po stezkách jejích.
26 Nebo mnohé zranivši, porazila, a silní všickni zmordováni jsou od ní.
27 Cesty pekelné dům její, vedoucí do skrýší smrti.
1 HIJO mío, guarda mis razones, Y encierra contigo mis mandamientos.
2 Guarda mis mandamientos, y vivirás; Y mi ley como las niñas de tus ojos.
3 Lígalos á tus dedos; Escríbelos en la tabla de tu corazón.
4 Di á la sabiduría: Tú eres mi hermana; Y á la inteligencia llama parienta:
5 Para que te guarden de la mujer ajena, Y de la extraña que ablanda sus palabras.
6 Porque mirando yo por la ventana de mi casa, Por mi celosía,
7 Vi entre los simples, Consideré entre los jóvenes, Un mancebo falto de entendimiento,
8 El cual pasaba por la calle, junto á la esquina de aquella, E iba camino de su casa,
9 A la tarde del día, ya que oscurecía, En la oscuridad y tiniebla de la noche.
10 Y he aquí, una mujer que le sale al encuentro Con atavío de ramera, astuta de corazón,
11 Alborotadora y rencillosa, Sus pies no pueden estar en casa;
12 Unas veces de fuera, ó bien por las plazas, Acechando por todas las esquinas.
13 Y traba de él, y bésalo; Desvergonzó su rostro, y díjole:
14 Sacrificios de paz había prometido, Hoy he pagado mis votos;
15 Por tanto he salido á encontrarte, Buscando diligentemente tu rostro, y te he hallado.
16 Con paramentos he ataviado mi cama, Recamados con cordoncillo de Egipto.
17 He sahumado mi cámara Con mirra, áloes, y cinamomo.
18 Ven, embriaguémonos de amores hasta la mañana; Alegrémonos en amores.
19 Porque el marido no está en casa, Hase ido á un largo viaje:
20 El saco de dinero llevó en su mano; El día señalado volverá á su casa.
21 Rindiólo con la mucha suavidad de sus palabras, Obligóle con la blandura de sus labios.
22 Vase en pos de ella luego, Como va el buey al degolladero, Y como el loco á las prisiones para ser castigado;
23 Como el ave que se apresura al lazo, Y no sabe que es contra su vida, Hasta que la saeta traspasó su hígado.
24 Ahora pues, hijos, oidme, Y estad atentos á las razones de mi boca.
25 No se aparte á sus caminos tu corazón; No yerres en sus veredas.
26 Porque á muchos ha hecho caer heridos; Y aun los más fuertes han sido muertos por ella.
27 Caminos del sepulcro son su casa, Que descienden á las cámaras de la muerte.