1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
1 O meu espírito se esvai, os meus dias se extinguem, A sepultura me está preparada.
2 Estou de fato cercado de mofadores, E os meus olhos são obrigados a contemplar a sua provocação.
3 Dá-me, pois, um penhor, sê o meu fiador para contigo mesmo: Quem mais há que me possa dar a mão?
4 Apartaste dos seus corações o entendimento, Portanto não os exaltarás.
5 Quem entrega os amigos como presa, Os olhos de seus filhos desfalecerão.
6 Ele me fez também o provérbio dos povos, Tornei-me como aquele em cujo rosto se cospe.
7 Também se escurecem de mágoa os meus olhos, E todos os meus membros são como uma sombra.
8 Os retos pasmarão disto, E o inocente se levantará contra o ímpio.
9 Contudo o justo prosseguirá no seu caminho, E o que tem mãos puras irá crescendo mais e mais em forças.
10 Mas tornai à carga todos vós, e vinde; Não acharei entre vós um só que seja sábio.
11 Passados são os meus dias, Desfeitos os meus propósitos: Os pensamentos do meu coração.
12 Trocam a noite em dia; A luz, dizem, está perto das trevas.
13 Se eu esperar a Cheol como minha casa, Se estender o meu leito nas trevas,
14 Se disser à cova: Tu és meu pai; Aos vermes: Vós sois minha mãe, e minha irmã.
15 Onde está logo a minha esperança? Quanto à minha esperança, quem a poderá ver?
16 Ela descerá às grades do Cheol, Quando formos juntos descansar no pó.