1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

1 A minha alma tem tédio à minha vida; Darei livre curso à minha queixa, Falarei na amargura da minha alma.2 Direi a Deus: Não me condenes, Faze-me saber porque contendes comigo.3 Porventura tens prazer em oprimir, Em rejeitar a obra das tuas mãos E em favorecer o conselho dos iníquos?4 Acaso tens tu olhos de carne, Ou vês tu como vê o homem?5 São os teus dias como os dias do homem, Ou os teus anos como os anos do homem,6 Para te informares da minha iniqüidade, E averiguares o meu pecado?7 Sabendo tu que eu não sou iníquo: Não há ninguém que possa livrar da tua mão.8 As tuas mãos me fizeram e me formaram Todo em roda ... e tu me consomes!9 Lembra-te, pois, de que como barro me fizeste; E queres reduzir-me a pó?10 Porventura não me vasaste como leite, E não me coalhaste como queijo?11 De pele e de carne me vestiste, E de ossos e de nervos me teceste.12 Vida e misericórdia me tens concedido, E a tua providência tem conservado o meu espírito.13 Contudo ocultaste estas cousas no teu coração, Sei que isto está no teu espírito.14 Se eu pecar, tu me observas, E não me absolverás da minha iniqüidade.15 Se eu for iníquo, ai de mim; Ainda que seja justo, não levantarei a minha cabeça, Estando farto de ignomínia, e de contemplar a minha aflição.16 Se a minha cabeça se exaltar, tu me caçarás como um leão feroz; E tornarás a mostrar-te em maravilhas contra mim.17 Renovarás as tuas testemunhas contra mim, E multiplicarás a tua indignação sobre mim, Revezar-se-ão contra mim tropas de males.18 Por que, pois, me tiraste da madre? Eu tivera expirado e nenhum olho me tivera visto.19 Eu teria sido como se nunca fora; Da madre teria sido levado para a sepultura.20 Não são poucos os meus dias? cessa pois, E deixa-me, para que por um pouco eu tome alento.21 Antes que eu vá para o lugar, de que não voltarei, Para a terra das trevas e da sombra da morte;22 Terra escuríssima, como a mesma escuridão; Terra da sombra da morte, sem ordem alguma, E onde a própria luz é escuridão.