1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.19 Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

1 Então respondeu Elifaz temanita:2 Se alguém intentar falar-te, enfadar-te-ás? Mas quem poderá conter as palavras?3 Eis que tens ensinado a muitos, E tens fortalecido as mãos fracas.4 As tuas palavras têm sustentado aos que estavam caindo, E tens fortalecido os joelhos trêmulos.5 Porém agora que se trata de ti, te enfadas: Agora que és atingido, te perturbas.6 O teu temor de Deus não é a tua confiança, E a tua esperança a integridade dos teus caminhos?7 Lembra-te, pois, quem, sendo inocente, jamais pereceu? E onde foram os retos exterminados?8 Conforme tenho visto, os que cultivam iniqüidade, E semeiam aflição, as segam.9 Pelo assopro de Deus perecem, E pela rajada da sua ira são consumidos.10 O rugido do leão, e a voz do leão feroz, E os dentes dos leões novos são quebrados.11 O leão velho perece por falta de presa, E os cachorros da leoa são espalhados.12 Mas a mim se me disse uma palavra em segredo, E os meus ouvidos perceberam um sussurro dela.13 No meio dos pensamentos que nascem das visões noturnas, Quando profundo sono cai sobre os homens,14 Sobrevieram-me medo e tremor, Que fizeram estremecer todos os meus ossos.15 Então passou um sopro sobre o meu rosto; Arrepiaram-se os cabelos da minha carne.16 Alguém, cuja aparência eu não podia discernir, parou; Um vulto estava diante dos meus olhos: Houve silêncio, e ouvi uma voz:17 Pode o mortal ser justo diante de Deus? Pode o varão ser puro diante do seu Criador?18 Eis que Deus não confia nos seus servos; E aos seus anjos atribui loucura:19 Quanto mais aos que moram em casas de lodo, Que têm o seu fundamento no pó, E que são machucados como a traça!20 Nascem de manhã e à tarde são destruídos: Perecem para sempre, sem que disso se faça caso.21 Se dentro deles é arrancada a corda da tenda, Morrem, e não atingem a sabedoria.