1 Orazione dell’afflitto, essendo angosciato, e spandendo il suo lamento davanti a Dio. SIGNORE, ascolta la mia orazione, E venga il mio grido infino a te.
2 Non nasconder la tua faccia da me; Nel giorno che io sono in distretta, inchina a me il tuo orecchio; Nel giorno che io grido, affrettati a rispondermi.
3 Perciocchè i miei giorni son venuti meno come fumo, E le mie ossa sono arse come un tizzone.
4 Il mio cuore è stato percosso come erba, Ed è seccato; Perciocchè io ho dimenticato di mangiare il mio pane.
5 Le mie ossa sono attaccate alla mia carne, Per la voce de’ miei gemiti.
6 Io son divenuto simile al pellicano del deserto; E son come il gufo delle solitudini.
7 Io vegghio, e sono Come il passero solitario sopra il tetto. I miei nemici mi fanno vituperio tuttodì;
8 Quelli che sono infuriati contro a me fanno delle esecrazioni di me.
9 Perciocchè io ho mangiata la cenere come pane, Ed ho temperata la mia bevanda con lagrime.
10 Per la tua indegnazione, e per lo tuo cruccio; Perciocchè, avendomi levato ad alto, tu mi hai gettato a basso.
11 I miei giorni son come l’ombra che dichina; Ed io son secco come erba
12 Ma tu, Signore, dimori in eterno E la tua memoria è per ogni età.
13 Tu ti leverai, tu avrai compassione di Sion; Perciocchè egli è tempo di averne pietà; Perciocchè il termine è giunto.
14 Imperocchè i tuoi servitori hanno affezione alle pietre di essa, Ed hanno pietà della sua polvere.
15 E le genti temeranno il Nome del Signore, E tutti i re della terra la tua gloria,
16 Quando il Signore avrà riedificata Sion, Quando egli sarà apparito nella sua gloria,
17 Ed avrà volto lo sguardo all’orazione de’ desolati, E non avrà sprezzata la lor preghiera.
18 Ciò sarà scritto all’età a venire; E il popolo che sarà creato loderà il Signore.
19 Perciocchè egli avrà riguardato dall’alto luogo della sua santità; Perciocchè il Signore avrà mirato dal cielo verso la terra;
20 Per udire i gemiti de’ prigioni; Per isciogliere quelli ch’erano condannati a morte;
21 Acciocchè si narri in Sion il Nome del Signore, E la sua lode in Gerusalemme.
22 Quando i popoli e i regni saranno raunati insieme, Per servire al Signore
23 Egli ha tra via abbattute le mie forze; Egli ha scorciati i miei giorni.
24 Io dirò: O Dio mio, non farmi trapassare al mezzo de’ miei dì; I tuoi anni durano per ogni età.
25 Tu fondasti già la terra; E i cieli son l’opera delle tue mani;
26 Queste cose periranno, ma tu dimorerai; Ed esse invecchieranno tutte, come un vestimento; Tu le muterai come una vesta, e trapasseranno.
27 Ma tu sei sempre lo stesso, E gli anni tuoi non finiranno giammai.
28 I figliuoli de’ tuoi servitori abiteranno, E la progenie loro sarà stabilita nel tuo cospetto
1 Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své.
2 Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.
3 Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.
4 Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.
5 Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.
6 Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.
7 Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.
8 Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.
9 Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.
10 Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,
11 Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.
12 Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.
13 Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.
14 Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.
15 Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,
16 Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,
17 Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,
18 Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.
19 Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,
20 Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,
21 Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,
22 Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,
23 Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.
24 Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,
25 Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,
26 I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.
27 Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.
28 Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou. [ (Psalms 102:29) Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou. ]