1 Hopealla on lähteensä, kullalla huuhdontapaikkansa.
2 Rauta otetaan maan kamarasta, kupari sulatetaan esiin kivestä.
3 Ihminen lannistaa pimeyden, hän tutkii kaiken pohjia myöten, tutkii kallion pimeät uumenet.
4 Kaukana asutuilta seuduilta hän louhii kaivoskuilun. Missä ei ihmisaskel kulje, siellä miehet ahkeroivat köyden varassa riippuen.
5 Maasta kasvaa leipä, maan uumenissa myllertää voima kuin tuli.
6 Kallioissa on lasuurikiveä, maan hiekassa kultaa.
7 On tie, jota ei korppikotka näe eikä haarahaukan silmä erota.
8 Sitä eivät astele vuorten pedot eivätkä leijonat kulje sitä pitkin.
9 Ihminen käy käsiksi kovaan kallioon ja kääntää nurin vuoret, perustuksia myöten,
10 hän louhii tunneleita kallioon, ja niin tulevat maan aarteet ihmissilmien iloksi.
11 Virtojen lähteetkin ihminen patoaa, tuo päivänvaloon sen, mitä ei silmä ole nähnyt.
12 Mutta viisaus -- missä se on? Missä asuu ymmärrys?
13 Ihminen ei löydä tietä sen luokse, tästä maailmasta sitä ei voi löytää.
15 Puhtaalla kullallakaan sitä ei voi ostaa, hopeaa ei punnita sen hinnaksi.
16 Sitä ei voi ostaa Ofirin kullalla, ei kalliilla onykskivillä eikä safiireilla,
17 ei kulta, ei kirkkain lasi vedä sille vertaa, kalleimpiinkaan kultamaljoihin sitä ei voi vaihtaa.
18 Koralleista tai kristalleista on turha puhuakaan. Pussillinen viisautta on enemmän kuin kaikki helmet.
19 Nubian topaasit eivät vedä viisaudelle vertaa, puhtain kulta ei riitä sen maksuksi.
20 Mistä viisaus on lähtöisin? Missä asuu ymmärrys?
21 Se on kätkössä, kukaan ei voi sitä nähdä, se on piilossa taivaan linnuiltakin.
23 Jumala yksin tuntee tien viisauden luo. Hän yksin tietää, missä se asuu.
24 Hän näkee maan ääriin saakka, hän näkee kaiken, mikä on taivaan alla.
25 Kun hän antoi tuulelle voiman, kun hän osoitti vesille rajat,
26 kun hän sääti määräajat sateelle ja avasi ukkosen jylinälle tien,
27 silloin hän näki viisauden, punnitsi sen, otti sen palvelukseensa, piti sen kanssa neuvoa.
1 Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
2 Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
3 Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
4 Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.
5 Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.
6 V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
7 K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
8 Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
9 K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
10 Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
11 Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
12 Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
13 Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
14 Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
15 Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.
16 Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
17 Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
18 Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
19 Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
20 Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
21 Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
22 Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
23 Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
24 Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,
25 Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
26 On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
27 Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.
28 Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.