1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 E prosseguiu Jó no seu discurso, dizendo:2 Ah! Quem me dera ser como eu fui nos meses passados, como nos dias em que Deus me guardava!3 Quando fazia resplandecer a sua lâmpada sobre a minha cabeça e quando eu pela sua luz caminhava pelas trevas.4 Como fui nos dias da minha mocidade, quando o segredo de Deus estava sobre a minha tenda;5 Quando o Todo-Poderoso ainda estava comigo, e os meus filhos em redor de mim.6 Quando lavava os meus passos na manteiga, e da rocha me corriam ribeiros de azeite;7 Quando eu saía para a porta da cidade, e na rua fazia preparar a minha cadeira,8 Os moços me viam, e se escondiam, e até os idosos se levantavam e se punham em pé;9 Os príncipes continham as suas palavras, e punham a mão sobre a sua boca;10 A voz dos nobres se calava, e a sua língua apegava-se ao seu paladar.11 Ouvindo-me algum ouvido, me tinha por bem-aventurado; vendo-me algum olho, dava testemunho de mim;12 Porque eu livrava o miserável, que clamava, como também o órfão que não tinha quem o socorresse.13 A bênção do que ia perecendo vinha sobre mim, e eu fazia que rejubilasse o coração da viúva.14 Vestia-me da justiça, e ela me servia de vestimenta; como manto e diadema era a minha justiça.15 Eu me fazia de olhos para o cego, e de pés para o coxo.16 Dos necessitados era pai, e as causas de que eu não tinha conhecimento inquiria com diligência.17 E quebrava os queixos do perverso, e dos seus dentes tirava a presa.18 E dizia: No meu ninho expirarei, e multiplicarei os meus dias como a areia.19 A minha raiz se estendia junto às águas, e o orvalho permanecia sobre os meus ramos;20 A minha honra se renovava em mim, e o meu arco se reforçava na minha mão.21 Ouviam-me e esperavam, e em silêncio atendiam ao meu conselho.22 Havendo eu falado, não replicavam, e minhas razões destilavam sobre eles;23 Porque me esperavam, como à chuva; e abriam a sua boca, como à chuva tardia.24 Se eu ria para eles, não o criam, e a luz do meu rosto não faziam abater;25 Eu escolhia o seu caminho, assentava-me como chefe, e habitava como rei entre as suas tropas; como aquele que consola os que pranteiam.