1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

1 A minha alma tem tédio da minha vida; darei livre curso à minha queixa, falarei na amargura da minha alma.2 Direi a Deus: Não me condenes; faze-me saber por que contendes comigo.3 Parece-te bem que me oprimas, que rejeites o trabalho das tuas mãos e resplandeças sobre o conselho dos ímpios?4 Tens tu porventura olhos de carne? Vês tu como vê o homem?5 São os teus dias como os dias do homem? Ou são os teus anos como os anos de um homem,6 Para te informares da minha iniquidade, e averiguares o meu pecado?7 Bem sabes tu que eu não sou iníquo; todavia ninguém há que me livre da tua mão.8 As tuas mãos me fizeram e me formaram completamente; contudo me consomes.9 Peço-te que te lembres de que como barro me formaste e me farás voltar ao pó.10 Porventura não me vazaste como leite, e como queijo não me coalhaste?11 De pele e carne me vestiste, e de ossos e nervos me teceste.12 Vida e misericórdia me concedeste; e o teu cuidado guardou o meu espírito.13 Porém estas coisas as ocultaste no teu coração; bem sei eu que isto esteve contigo.14 Se eu pecar, tu me observas; e da minha iniquidade não me escusarás.15 Se for ímpio, ai de mim! E se for justo, não levantarei a minha cabeça; farto estou da minha ignomínia; e vê qual é a minha aflição,16 Porque se vai crescendo; tu me caças como a um leão feroz; tornas a fazer maravilhas para comigo.17 Tu renovas contra mim as tuas testemunhas, e multiplicas contra mim a tua ira; reveses e combate estão comigo.18 Por que, pois, me tiraste da madre? Ah! Se então tivera expirado, e olho nenhum me visse!19 Então eu teria sido como se nunca fora; e desde o ventre seria levado à sepultura!20 Porventura não são poucos os meus dias? Cessa, pois, e deixa-me, para que por um pouco eu tome alento.21 Antes que eu vá para o lugar de que não voltarei, à terra da escuridão e da sombra da morte;22 Terra escuríssima, como a própria escuridão, terra da sombra da morte e sem ordem alguma, e onde a luz é como a escuridão.