1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1 Porventura não tem o homem guerra sobre a terra? E não são os seus dias como os dias do assalariado?2 Como o servo que suspira pela sombra, e como o assalariado que espera pela sua paga,3 Assim me deram por herança meses de vaidade; e noites de trabalho me prepararam.4 Deitando-me a dormir, então digo: Quando me levantarei? Mas comprida é a noite, e farto-me de me revolver na cama até à alva.5 A minha carne se tem vestido de vermes e de torrões de pó; a minha pele está gretada, e se fez abominável.6 Os meus dias são mais velozes do que a lançadeira do tecelão, e acabam-se, sem esperança.7 Lembra-te de que a minha vida é como o vento; os meus olhos não tornarão a ver o bem.8 Os olhos dos que agora me veem não me verão mais; os teus olhos estarão sobre mim, porém não serei mais.9 Assim como a nuvem se desfaz e passa, assim aquele que desce à sepultura nunca tornará a subir.10 Nunca mais tornará à sua casa, nem o seu lugar jamais o conhecerá.11 Por isso não reprimirei a minha boca; falarei na angústia do meu espírito; queixar-me-ei na amargura da minha alma.12 Sou eu porventura o mar, ou a baleia, para que me ponhas uma guarda?13 Dizendo eu: Consolar-me-á a minha cama; meu leito aliviará a minha ânsia;14 Então me espantas com sonhos, e com visões me assombras;15 Assim a minha alma escolheria antes a estrangulação; e antes a morte do que a vida.16 A minha vida abomino, pois não viveria para sempre; retira-te de mim; pois vaidade são os meus dias.17 Que é o homem, para que tanto o engrandeças, e ponhas nele o teu coração,18 E cada manhã o visites, e cada momento o proves?19 Até quando não apartarás de mim, nem me largarás, até que engula a minha saliva?20 Se pequei, que te farei, ó Guarda dos homens? Por que fizeste de mim um alvo para ti, para que a mim mesmo me seja pesado?21 E por que não perdoas a minha transgressão, e não tiras a minha iniquidade? Porque agora me deitarei no pó, e de madrugada me buscarás, e não existirei mais.