1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.19 Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

1 Então respondeu Elifaz o temanita, e disse:2 Se intentarmos falar-te, enfadar-te-ás? Mas quem poderia conter as palavras?3 Eis que ensinaste a muitos, e tens fortalecido as mãos fracas.4 As tuas palavras firmaram os que tropeçavam e os joelhos desfalecentes tens fortalecido.5 Mas agora, que se trata de ti, te enfadas; e tocando-te a ti, te perturbas.6 Porventura não é o teu temor de Deus a tua confiança, e a tua esperança a integridade dos teus caminhos?7 Lembra-te agora qual é o inocente que jamais pereceu? E onde foram os sinceros destruídos?8 Segundo eu tenho visto, os que lavram iniquidade, e semeiam mal, segam o mesmo.9 Com o hálito de Deus perecem; e com o sopro da sua ira se consomem.10 O rugido do leão, e a voz do leão feroz, e os dentes dos leõezinhos se quebram.11 Perece o leão velho, porque não tem presa; e os filhos da leoa andam dispersos.12 Uma coisa me foi trazida em segredo; e os meus ouvidos perceberam um sussurro dela.13 Entre pensamentos vindos de visões da noite, quando cai sobre os homens o sono profundo,14 Sobrevieram-me o espanto e o tremor, e todos os meus ossos estremeceram.15 Então um espírito passou por diante de mim; fez-me arrepiar os cabelos da minha carne.16 Parou ele, porém não conheci a sua feição; um vulto estava diante dos meus olhos; houve silêncio, e ouvi uma voz que dizia:17 Seria porventura o homem mais justo do que Deus? Seria porventura o homem mais puro do que o seu Criador?18 Eis que ele não confia nos seus servos e aos seus anjos atribui loucura;19 Quanto menos àqueles que habitam em casas de lodo, cujo fundamento está no pó, e são esmagados como a traça!20 Desde a manhã até à tarde são despedaçados; e eternamente perecem sem que disso se faça caso.21 Porventura não passa com eles a sua excelência? Morrem, mas sem sabedoria.