1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]

1 Ouvi isto, vós todos os povos; inclinai os ouvidos, todos os moradores do mundo,2 Tanto baixos como altos, tanto ricos como pobres.3 A minha boca falará de sabedoria, e a meditação do meu coração será de entendimento.4 Inclinarei os meus ouvidos a uma parábola; declararei o meu enigma na harpa.5 Por que temerei eu nos dias maus, quando me cercar a iniquidade dos que me armam ciladas?6 Aqueles que confiam na sua fazenda, e se gloriam na multidão das suas riquezas,7 Nenhum deles de modo algum pode remir a seu irmão, ou dar a Deus o resgate dele8 (Pois a redenção da sua alma é caríssima, e cessará para sempre),9 Para que viva para sempre, e não veja corrupção.10 Porque ele vê que os sábios morrem; perecem igualmente tanto o louco como o brutal, e deixam a outros os seus bens.11 O seu pensamento interior é que as suas casas serão perpétuas e as suas habitações de geração em geração; dão às suas terras os seus próprios nomes.12 Todavia o homem que está em honra não permanece; antes é como os animais, que perecem.13 Este caminho deles é a sua loucura; contudo a sua posteridade aprova as suas palavras. (Selá.)14 Como ovelhas são postos na sepultura; a morte se alimentará deles e os retos terão domínio sobre eles na manhã, e a sua formosura se consumirá na sepultura, a habitação deles.15 Mas Deus remirá a minha alma do poder da sepultura, pois me receberá. (Selá.)16 Não temas, quando alguém se enriquece, quando a glória da sua casa se engrandece.17 Porque, quando morrer, nada levará consigo, nem a sua glória o acompanhará.18 Ainda que na sua vida ele bendisse a sua alma; e os homens te louvarão, quando fizeres bem a ti mesmo,19 Irá para a geração de seus pais; eles nunca verão a luz.20 O homem que está em honra, e não tem entendimento, é semelhante aos animais, que perecem.