1 Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?2 Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.3 Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!4 Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.5 Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.6 A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.7 Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.8 Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.9 Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.10 I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?11 Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?12 Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.13 Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.14 Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.15 Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.16 Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.17 Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.18 Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.19 Nevydávejž té zběři duše hrdličky své,na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.20 Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.21 Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.22 Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.23 Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.

1 Ó Deus, por que nos rejeitaste para sempre? Por que se acende a tua ira contra as ovelhas do teu pasto?2 Lembra-te da tua congregação, que compraste desde a antiguidade; da vara da tua herança, que remiste; deste monte Sião, em que habitaste.3 Levanta os teus pés para as perpétuas assolações, para tudo o que o inimigo tem feito de mal no santuário.4 Os teus inimigos bramam no meio dos teus lugares santos; põem neles as suas insígnias por sinais.5 Um homem se tornava famoso, conforme houvesse levantado machados, contra a espessura do arvoredo.6 Mas agora toda obra entalhada de uma vez quebram com machados e martelos.7 Lançaram fogo no teu santuário; profanaram, derrubando-a até ao chão, a morada do teu nome.8 Disseram nos seus corações: Despojemo-los de uma vez. Queimaram todos os lugares santos de Deus na terra.9 Já não vemos os nossos sinais, já não há profeta, nem há entre nós alguém que saiba até quando isto durará.10 Até quando, ó Deus, nos afrontará o adversário? Blasfemará o inimigo o teu nome para sempre?11 Por que retiras a tua mão, a saber, a tua destra? Tira-a de dentro do teu seio.12 Todavia Deus é o meu Rei desde a antiguidade, operando a salvação no meio da terra.13 Tu dividiste o mar pela tua força; quebrantaste as cabeças das baleias nas águas.14 Fizeste em pedaços as cabeças do leviatã, e o deste por mantimento aos habitantes do deserto.15 Fendeste a fonte e o ribeiro; secaste os rios impetuosos.16 Teu é o dia e tua é a noite; preparaste a luz e o sol.17 Estabeleceste todos os limites da terra; verão e inverno tu os formaste.18 Lembra-te disto: que o inimigo afrontou ao Senhor e que um povo louco blasfemou o teu nome.19 Não entregues às feras a alma da tua rola; não te esqueças para sempre da vida dos teus aflitos.20 Atende a tua aliança; pois os lugares tenebrosos da terra estão cheios de moradas de crueldade.21 Oh, não volte envergonhado o oprimido; louvem o teu nome o aflito e o necessitado.22 Levanta-te, ó Deus, pleiteia a tua própria causa; lembra-te da afronta que o louco te faz cada dia.23 Não te esqueças dos gritos dos teus inimigos; o tumulto daqueles que se levantam contra ti aumenta continuamente.