1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.

1 Então aqueles três homens cessaram de responder a Jó; porque era justo aos seus próprios olhos.2 E acendeu-se a ira de Eliú, filho de Baraquel, o buzita, da família de Rão; contra Jó se acendeu a sua ira, porque se justificava a si mesmo, mais do que a Deus.3 Também a sua ira se acendeu contra os seus três amigos, porque, não achando que responder, todavia condenavam a Jó.4 Eliú, porém, esperou para falar a Jó, porquanto tinham mais idade do que ele.5 Vendo, pois, Eliú que já não havia resposta na boca daqueles três homens, a sua ira se acendeu.6 E respondeu Eliú, filho de Baraquel, o buzita, dizendo: Eu sou de menos idade, e vós sois idosos; receei-me e temi de vos declarar a minha opinião.7 Dizia eu: Falem os dias, e a multidão dos anos ensine a sabedoria.8 Na verdade, há um espírito no homem, e a inspiração do Todo-Poderoso o faz entendido.9 Os grandes não são os sábios, nem os velhos entendem o que é direito.10 Assim digo: Dai-me ouvidos, e também eu declararei a minha opinião.11 Eis que aguardei as vossas palavras, e dei ouvidos às vossas considerações, até que buscásseis razões.12 Atentando, pois, para vós, eis que nenhum de vós há que possa convencer a Jó, nem que responda às suas razões;13 Para que não digais: Achamos a sabedoria; Deus o derrubou, e não homem algum.14 Ora ele não dirigiu contra mim palavra alguma, nem lhe responderei com as vossas palavras.15 Estão pasmados, não respondem mais, faltam-lhes as palavras.16 Esperei, pois, mas não falam; porque já pararam, e não respondem mais.17 Também eu responderei pela minha parte; também eu declararei a minha opinião.18 Porque estou cheio de palavras; o meu espírito me constrange.19 Eis que dentro de mim sou como o mosto, sem respiradouro, prestes a arrebentar, como odres novos.20 Falarei, para que ache alívio; abrirei os meus lábios, e responderei.21 Que não faça eu acepção de pessoas, nem use de palavras lisonjeiras com o homem!22 Porque não sei usar de lisonjas; em breve me levaria o meu Criador.