1 Tedy odpověděv Job, řekl:
2 Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
3 Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
4 Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
5 Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
6 Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
7 Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
8 Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
9 Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
10 Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
11 Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
12 Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
13 Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
14 Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
15 Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
16 Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
17 Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
18 Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
19 V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
20 K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
21 Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
22 Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
23 Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
24 Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
25 Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
26 A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
28 Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
29 Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
1 Then Job answered and said,
2 How long will ye vex my soul,
And break me in pieces with words?
3 These ten times have ye reproached me:
Ye are not ashamed that ye deal hardly with me.
4 And be it indeed that I have erred,
Mine error remaineth with myself.
5 If indeed ye will magnify yourselves against me,
And plead against me my reproach;
6 Know now that God hath subverted me in my cause,
And hath compassed me with his net.
7 Behold, I cry out of wrong, but I am not heard:
I cry for help, but there is no justice.
8 He hath walled up my way that I cannot pass,
And hath set darkness in my paths.
9 He hath stripped me of my glory,
And taken the crown from my head.
10 He hath broken me down on every side, and I am gone;
And my hope hath he plucked up like a tree.
11 He hath also kindled his wrath against me,
And he counteth me unto him as one of his adversaries.
12 His troops come on together,
And cast up their way against me,
And encamp round about my tent.
13 He hath put my brethren far from me,
And mine acquaintance are wholly estranged from me.
14 My kinsfolk have failed,
And my familiar friends have forgotten me.
15 They that dwell in my house, and my maids, count me for a stranger:
I am an alien in their sight.
16 I call unto my servant, and he giveth me no answer,
Though I entreat him with my mouth.
17 My breath is strange to my wife,
And my supplication to the children of mine own mother.
18 Even young children despise me;
If I arise, they speak against me.
19 All my familiar friends abhor me,
And they whom I loved are turned against me.
20 My bone cleaveth to my skin and to my flesh,
And I am escaped with the skin of my teeth.
21 Have pity upon me, have pity upon me, O ye my friends;
For the hand of God hath touched me.
22 Why do ye persecute me as God,
And are not satisfied with my flesh?
23 Oh that my words were now written!
Oh that they were inscribed in a book!
24 That with an iron pen and lead
They were graven in the rock for ever!
25 But as for me I know that my Redeemer liveth,
And at last he will stand up upon the earth:
26 And after my skin, even this body, is destroyed,
Then without my flesh shall I see God;
27 Whom I, even I, shall see, on my side,
And mine eyes shall behold, and not as a stranger.
My heart is consumed within me.
28 If ye say, How we will persecute him!
And that the root of the matter is found in me;
29 Be ye afraid of the sword:
For wrath bringeth the punishments of the sword,
That ye may know there is a judgment.