1 Odpovídaje pak Job, řekl:

2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

1 Then Job answered and said,

2 Oh that my vexation were but weighed,

And all my calamity laid in the balances!

3 For now it would be heavier than the sand of the seas:

Therefore have my words been rash.

4 For the arrows of the Almighty are within me,

The poison whereof my spirit drinketh up:

The terrors of God do set themselves in array against me.

5 Doth the wild ass bray when he hath grass?

Or loweth the ox over his fodder?

6 Can that which hath no savor be eaten without salt?

Or is there any taste in the white of an egg?

7 My soul refuseth to touch them;

They are as loathsome food to me.

8 Oh that I might have my request;

And that God would grant me the thing that I long for!

9 Even that it would please God to crush me;

That he would let loose his hand, and cut me off!

10 And be it still my consolation,

Yea, let me exult in pain that spareth not,

That I have not denied the words of the Holy One.

11 What is my strength, that I should wait?

And what is mine end, that I should be patient?

12 Is my strength the strength of stones?

Or is my flesh of brass?

13 Is it not that I have no help in me,

And that wisdom is driven quite from me?

14 To him that is ready to faint kindness should be showed from his friend;

Even to him that forsaketh the fear of the Almighty.

15 My brethren have dealt deceitfully as a brook,

As the channel of brooks that pass away;

16 Which are black by reason of the ice,

And wherein the snow hideth itself:

17 What time they wax warm, they vanish;

When it is hot, they are consumed out of their place.

18 The caravans that travel by the way of them turn aside;

They go up into the waste, and perish.

19 The caravans of Tema looked,

The companies of Sheba waited for them.

20 They were put to shame because they had hoped;

They came thither, and were confounded.

21 For now ye are nothing;

Ye see a terror, and are afraid.

22 Did I say, Give unto me?

Or, Offer a present for me of your substance?

23 Or, Deliver me from the adversary’s hand?

Or, Redeem me from the hand of the oppressors?

24 Teach me, and I will hold my peace;

And cause me to understand wherein I have erred.

25 How forcible are words of uprightness!

But your reproof, what doth it reprove?

26 Do ye think to reprove words,

Seeing that the speeches of one that is desperate are as wind?

27 Yea, ye would cast lots upon the fatherless,

And make merchandise of your friend.

28 Now therefore be pleased to look upon me;

For surely I shall not lie to your face.

29 Return, I pray you, let there be no injustice;

Yea, return again, my cause is righteous.

30 Is there injustice on my tongue?

Cannot my taste discern mischievous things?