1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1 Is there not a warfare to man upon earth?

And are not his days like the days of a hireling?

2 As a servant that earnestly desireth the shadow,

And as a hireling that looketh for his wages:

3 So am I made to possess months of misery,

And wearisome nights are appointed to me.

4 When I lie down, I say,

When shall I arise, and the night be gone?

And I am full of tossings to and fro unto the dawning of the day.

5 My flesh is clothed with worms and clods of dust;

My skin closeth up, and breaketh out afresh.

6 My days are swifter than a weaver’s shuttle,

And are spent without hope.

7 Oh remember that my life is a breath:

Mine eye shall no more see good.

8 The eye of him that seeth me shall behold me no more;

Thine eyes shall be upon me, but I shall not be.

9 As the cloud is consumed and vanisheth away,

So he that goeth down to Sheol shall come up no more.

10 He shall return no more to his house,

Neither shall his place know him any more.

11 Therefore I will not refrain my mouth;

I will speak in the anguish of my spirit;

I will complain in the bitterness of my soul.

12 Am I a sea, or a sea-monster,

That thou settest a watch over me?

13 When I say, My bed shall comfort me,

My couch shall ease my complaint;

14 Then thou scarest me with dreams,

And terrifiest me through visions:

15 So that my soul chooseth strangling,

And death rather than these my bones.

16 I loathe my life; I would not live alway:

Let me alone; for my days are vanity.

17 What is man, that thou shouldest magnify him,

And that thou shouldest set thy mind upon him,

18 And that thou shouldest visit him every morning,

And try him every moment?

19 How long wilt thou not look away from me,

Nor let me alone till I swallow down my spittle?

20 If I have sinned, what do I unto thee, O thou watcher of men?

Why hast thou set me as a mark for thee,

So that I am a burden to myself?

21 And why dost thou not pardon my transgression, and take away mine iniquity?

For now shall I lie down in the dust;

And thou wilt seek me diligently, but I shall not be.