1 Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?2 Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.3 Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.4 Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.5 Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.6 Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.7 Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.8 A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.9 Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.10 Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.11 Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.12 Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.13 Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.14 Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.15 Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.16 Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.17 Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.18 Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.19 Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.20 Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.21 Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.22 Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.23 Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.24 Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.25 Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

1 Por que não reserva tempos para si o Todo-poderoso? E por que ignoram seus dias os que lhe são fiéis?2 Os maus mudam as divisas das terras, e fazem pastar o rebanho que roubaram.3 Empurram diante de si o jumento do órfão, e tomam em penhor o boi da viúva.4 Afastam os pobres do caminho, todos os miseráveis da região precisam esconder-se.5 Como os asnos no deserto, saem para o trabalho, à procura do que comer, à procura do pão para seus filhos.6 Ceifam a forragem num campo, vindimam a vinha do ímpio.7 Passam a noite nus, sem roupa, sem cobertor contra o frio.8 São banhados pelas chuvas da montanha; sem abrigo, abraçam-se com as rochas.9 Arrancam o órfão do seio materno, tomam em penhor as crianças do pobre.10 Andam nus, despidos, esfomeados, carregam feixes.11 Espremem o óleo nos celeiros, pisam os lagares, morrendo de sede.12 Sobe da cidade o estertor dos moribundos, a alma dos feridos grita: Deus não ouve suas súplicas.13 Outros são rebeldes à luz, não conhecem seus caminhos, não habitam em suas veredas.14 O homicida levanta-se quando cai o dia, para matar o pobre e o indigente; o ladrão vagueia durante a noite.15 O adúltero espreita o crepúsculo: Ninguém me verá, diz ele, e põe um véu no rosto.16 Nas trevas, forçam as casas; escondem-se durante o dia; não conhecem a luz.17 Para eles, com efeito, a manhã é uma sombra espessa, pois estão acostumados aos terrores da noite.18 Correm rapidamente à superfície das águas, sua herança é maldita na terra; já não tomarão o caminho das vinhas.19 Como a seca e o calor absorvem a água das neves, assim a região dos mortos engole os pecadores.20 O ventre que o gerou, esquece-o, os vermes fazem dele as suas delícias; ninguém mais se lembra dele.21 A iniqüidade é quebrada como uma árvore. Maltratava a mulher estéril e sem filhos, não fazia o bem à viúva;22 punha sua força a serviço dos poderosos. Levanta-se e já não pode mais contar com a vida.23 Ele lhes dá segurança e apoio, mas seus olhos vigiam seus caminhos.24 Levantam-se, subitamente já não existem; caem; como os outros, são arrebatados, são ceifados como cabeças de espigas.25 Se assim não é, quem me desmentirá, quem reduzirá a nada as minhas palavras?