1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1 A vida do homem sobre a terra é uma luta, seus dias são como os dias de um mercenário.2 Como um escravo que suspira pela sombra, e o assalariado que espera seu soldo,3 assim também eu tive por sorte meses de sofrimento, e noites de dor me couberam por partilha.4 Apenas me deito, digo: Quando chegará o dia? Logo que me levanto: Quando chegará a noite? E até a noite me farto de angústias.5 Minha carne se cobre de podridão e de imundície, minha pele racha e supura.6 Meus dias passam mais depressa do que a lançadeira, e se desvanecem sem deixar esperança.7 Lembra-te de que minha vida nada mais é do que um sopro, de que meus olhos não mais verão a felicidade;8 o olho que me via não mais me verá, o teu me procurará, e já não existirei.9 A nuvem se dissipa e passa: assim, quem desce à região dos mortos não subirá de novo;10 não voltará mais à sua casa, sua morada não mais o reconhecerá.11 E por isso não reprimirei minha língua, falarei na angústia do meu espírito, queixar-me-ei na tristeza de minha alma:12 Porventura, sou eu o mar ou um monstro marinho, para me teres posto um guarda contra mim?13 Se eu disser: Consolar-me-á o meu leito, e a minha cama me aliviará,14 tu me aterrarás com sonhos, e me horrorizarás com visões.15 Preferiria ser estrangulado; antes a morte do que meus tormentos!16 Sucumbo, deixo de viver para sempre; deixa-me; pois meus dias são apenas um sopro.17 O que é um homem para fazeres tanto caso dele, para te dignares ocupar-te dele,18 para visitá-lo todas as manhãs, e prová-lo a cada instante?19 Quando cessarás de olhar para mim, e deixarás que eu engula minha saliva?20 Se pequei, que mal te fiz, ó guarda dos homens? Por que me tomas por alvo, e me tornei pesado a ti?21 Por que não toleras meu pecado e não apagas minha culpa? Eis que vou logo me deitar por terra; tu me procurarás, e já não existirei.