1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 Jó continuou seu discurso nestes termos:2 Quem me tornará tal como antes, nos dias em que Deus me protegia,3 quando a sua lâmpada luzia sobre a minha cabeça, e a sua luz me guiava nas trevas?4 Tal como eu era nos dias de meu outono, quando Deus velava como um amigo sobre minha tenda,5 quando o Todo-poderoso estava ainda comigo, e meus filhos em volta de mim;6 quando os meus pés se banhavam no creme, e o rochedo em mim derramava ondas de óleo;7 quando eu saía para ir à porta da cidade, e me assentava na praça pública?8 Viam-me os jovens e se escondiam, os velhos levantavam-se e ficavam de pé;9 os chefes interrompiam suas conversas, e punham a mão sobre a boca;10 calava-se a voz dos príncipes, a língua colava-se-lhes no céu da boca.11 Quem me ouvia felicitava-me, quem me via dava testemunho de mim.12 Livrava o pobre que pedia socorro, e o órfão que não tinha apoio.13 A bênção do que estava a perecer vinha sobre mim, e eu dava alegria ao coração da viúva.14 Revestia-me de justiça, e a eqüidade era para mim como uma roupa e um turbante.15 Era os olhos do cego e os pés daquele que manca;16 era um pai para os pobres, examinava a fundo a causa dos desconhecidos.17 Quebrava o queixo do perverso, e arrancava-lhe a presa de entre os dentes.18 Eu dizia: Morrerei em meu ninho, meus dias serão tão numerosos quanto os da fênix.19 Minha raiz atinge as águas, o orvalho ficará durante a noite sobre meus ramos.20 Minha glória será sempre jovem, e meu arco sempre forte em minha mão.21 Escutavam-me, esperavam, recolhiam em silêncio meu conselho;22 quando acabava de falar, não acrescentavam nada, minhas palavras eram recebidas como orvalho.23 Esperavam-me como a chuva e abriam a boca como se fosse para as águas da primavera.24 Sorria para aqueles que perdiam coragem; ante o meu ar benevolente, deixavam de estar abatidos.25 Quando eu ia ter com eles, tinha o primeiro lugar, era importante como um rei no meio de suas tropas, como o consolador dos aflitos.