1 L’uomo, il quale, essendo spesso ripreso, indura il suo collo, Di subito sarà fiaccato, senza rimedio
2 Quando i giusti sono aggranditi, il popolo si rallegra; Ma quando gli empi signoreggiano, il popolo geme
3 L’uomo, che ama sapienza, rallegra suo padre; Ma il compagno delle meretrici dissipa i suoi beni
4 Il re mantiene il paese con dirittura; Ma chi è dato a’ presenti lo distrugge
5 L’uomo che lusinga il suo prossimo, Tende una rete davanti a’ passi di esso
6 Nel misfatto dell’uomo malvagio vi è un laccio; Ma il giusto canterà, e si rallegrerà
7 Il giusto prende conoscenza della causa de’ miseri; Ma l’empio non intende alcun conoscimento
8 Gli uomini schernitori allacciano la città; Ma i savi stornano l’ira
9 L’uomo savio che litiga con un uomo stolto, Or si adira, or ride, e non ha alcuna requie
10 Gli uomini di sangue odiano l’uomo intiero; Ma gli uomini diritti hanno cura della vita di esso
11 Lo stolto sfoga tutta la sua ira; Ma il savio la racqueta e la rattiene indietro
12 Tutti i ministri del principe, Che attende a parole di menzogna, sono empi
13 Il povero e l’usuraio si scontrano l’un l’altro; Il Signore è quello che allumina gli occhi di amendue
14 Il trono del re, che fa ragione a’ miseri in verità, Sarà stabilito in perpetuo
15 La verga e la correzione dànno sapienza; Ma il fanciullo lasciato in abbandono fa vergogna a sua madre
16 Quando gli empi crescono, cresce il misfatto; Ma i giusti vedranno la ruina di quelli
17 Gastiga il tuo figliuolo, e tu ne sarai in riposo; Ed egli darà di gran diletti all’anima tua
18 Quando non vi è visione, il popolo è dissipato; Ma beato chi guarda la Legge
19 Il servo non si corregge con parole; Benchè intenda, non però risponderà
20 Hai tu mai veduto un uomo precipitoso nel suo parlare? Vi è maggiore speranza d’uno stolto che di lui
21 Se alcuno alleva delicatamente da fanciullo il suo servo, Quello sarà figliuolo alla fine
22 L’uomo iracondo muove contese, E l’uomo collerico commette molti misfatti
23 L’alterezza dell’uomo l’abbassa; Ma chi è umile di spirito otterrà gloria
24 Chi partisce col ladro odia l’anima sua; Egli udirà l’esecrazione, e non però manifesterà il fatto
25 Lo spavento dell’uomo gli mette un laccio; Ma chi si confida nel Signore sarà levato ad alto in salvo
26 Molti cercano la faccia di colui che signoreggia; Ma dal Signore procede il giudicio di ciascuno
27 L’uomo iniquo è l’abbominio de’ giusti; E l’uomo che cammina dirittamente è l’abbominio dell’empio
1 Člověk, kterýž často kárán bývaje, zatvrzuje šíji, rychle potřín bude, tak že neprospěje žádné lékařství.
2 Když se množí spravedliví, veselí se lid; ale když panuje bezbožník, vzdychá lid.
3 Muž, kterýž miluje moudrost, obveseluje otce svého; ale kdož se přitovaryšuje k nevěstkám, mrhá statek.
4 Král soudem upevňuje zemi, muž pak, kterýž béře dary, boří ji.
5 Člověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá sít před nohama jeho.
6 Výstupek bezbožného jest jemu osídlem, spravedlivý pak prozpěvuje a veselí se.
7 Spravedlivý vyrozumívá při nuzných, ale bezbožník nemá s to rozumnosti ani umění.
8 Muži posměvači zavozují město, ale moudří odvracují hněv.
9 Muž moudrý, kterýž se nesnadní s mužem bláznivým, buď že se pohne, buď že se směje, nemá pokoje.
10 Vražedlníci v nenávisti mají upřímého, ale upřímí pečují o duši jeho.
11 Všecken duch svůj vypouští blázen, ale moudrý na potom zdržuje jej.
12 Pána toho, kterýž rád poslouchá slov lživých, všickni služebníci jsou bezbožní.
13 Chudý a dráč potkávají se, obou dvou však oči osvěcuje Hospodin.
14 Krále toho, kterýž soudí právě nuzné, trůn na věky bývá utvrzen.
15 Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou.
16 Když se rozmnožují bezbožní, rozmnožuje se převrácenost, a však spravedliví spatřují pád jejich.
17 Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé.
18 Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest.
19 Slovy nebývá napraven služebník; nebo rozuměje, však neodpoví.
20 Spatřil-li bys člověka, an jest kvapný v věcech svých, lepší jest naděje o bláznu, než o takovém.
21 Kdo rozkošně chová z dětinství služebníka svého, naposledy bude syn.
22 Člověk hněvivý vzbuzuje svár, a prchlivý mnoho hřeší.
23 Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.
24 Kdo má spolek s zlodějem, v nenávisti má duši svou; zlořečení slyší, však neoznámí.
25 Strašlivý člověk klade sobě osídlo, ale kdo doufá v Hospodina, bývá povýšen.
26 Mnozí hledají tváři pánů, ješto od Hospodina jest soud jednoho každého.
27 Ohavností spravedlivým jest muž nepravý, ohavností pak bezbožnému, kdož upřímě kráčí.