1 Figliuol mio, attendi alla mia sapienza, Inchina il tuo orecchio al mio intendimento;

2 Acciocchè tu osservi gli avvedimenti, E che le tue labbra conservino la scienza.

3 Perciocchè le labbra della donna straniera stillano favi di miele. E il suo palato è più dolce che olio;

4 Ma il fine di essa è amaro come assenzio, Acuto come una spada a due tagli.

5 I suoi piedi scendono alla morte; I suoi passi fanno capo all’inferno.

6 I suoi sentieri sono vaganti, senza che essa sappia ove va, Perchè non considera attentamente la via della vita.

7 Ora dunque, figliuoli, ascoltatemi, E non vi dipartite da’ detti della mia bocca.

8 Allontana la tua via da essa, E non accostarti all’uscio della sua casa;

9 Che talora tu non dia il tuo onore agli stranieri, E gli anni tuoi al crudele;

10 Che talora i forestieri non si sazino delle tue facoltà; E che le tue fatiche non vadano nella casa dello strano;

11 E che tu non gema alla fine, Quando la tua carne ed il tuo corpo saranno consumati;

12 E non dica: Come ebbi io in odio l’ammaestramento? E come rigettò il mio cuore la correzione?

13 E come non ascoltai la voce di quelli che mi ammaestravano, E non inchinai il mio orecchio a quelli che m’insegnavano?

14 Quasi che sono stato in ogni male, In mezzo della raunanza e della congregazione

15 Bevi delle acque della tua cisterna, E de’ ruscelli di mezzo della tua fonte.

16 Spandansi le tue fonti fuori, Ed i ruscelli delle tue acque per le piazze.

17 Sieno quelle acque a te solo, E a niuno strano teco.

18 Sia la tua fonte benedetta; E rallegrati della moglie della tua giovanezza.

19 Siati ella una cerva amorosa, ed una cavriuola graziosa; Inebbrinti le sue mammelle in ogni tempo; Sii del continuo invaghito del suo amore.

20 E perchè, figliuol mio, t’invaghiresti della straniera, Ed abbracceresti il seno della forestiera?

21 Conciossiachè le vie dell’uomo sieno davanti agli occhi del Signore, E ch’egli consideri tutti i suoi sentieri.

22 Le iniquità dell’empio lo prenderanno, Ed egli sarà ritenuto con le funi del suo peccato.

23 Egli morrà per mancamento di correzione; E andrà errando per la molta sua pazzia

1 Synu můj, pozoruj moudrosti mé, k opatrnosti mé nakloň ucha svého,

2 Abys ostříhal prozřetelnosti, a rtové tvoji šetřili umění.

3 Nebo rtové cizí ženy strdí tekou, a měkčejší nad olej ústa její.

4 Poslední pak věci její hořké jsou jako pelyněk, ostré jako meč na obě straně ostrý.

5 Nohy její sstupují k smrti, krokové její hrob uchvacují.

6 Stezku života snad bys zvážiti chtěl? Vrtkéť jsou cesty její, neseznáš.

7 Protož, synové, poslechněte mne, a neodstupujte od řečí úst mých.

8 Vzdal od ní cestu svou, a nepřibližuj se ke dveřím domu jejího,

9 Abys snad nedal jiným slávy své, a let svých ukrutnému,

10 Aby se nenasytili cizí úsilím tvým, a práce tvá nezůstala v domě cizím.

11 I řval bys naposledy, když bys zhubil tělo své a čerstvost svou,

12 A řekl bys: Jak jsem nenáviděl cvičení, a domlouváním pohrdalo srdce mé,

13 A neposlouchal jsem hlasu vyučujících mne, a k učitelům svým nenaklonil jsem ucha svého!

14 O málo, že jsem nevlezl ve všecko zlé u prostřed shromáždění a zástupu.

15 Pí vodu z čisterny své, a prameny z prostředku vrchoviště svého.

16 Nechť se rozlévají studnice tvé ven, a potůčkové vod na ulice.

17 Měj je sám sobě, a ne cizí s tebou.

18 Budiž požehnaný pramen tvůj, a vesel se z manželky mladosti své.

19 Laně milostné a srny utěšené; prsy její ať tě opojují všelikého času, v milování jejím kochej se ustavičně.

20 Nebo proč bys se kochal, synu můj, v cizí, a objímal život postranní,

21 Poněvadž před očima Hospodinovýma jsou cesty člověka, a on všecky stezky jeho váží?

22 Nepravosti vlastní jímají bezbožníka takového, a v provazích hříchu svého uvázne.

23 Takovýť umře, proto že nepřijímal cvičení, a ve množství bláznovství svého blouditi bude.