1 Demais, no nono ano, no décimo mês, aos dez dias do mês, veio a mim a palavra de Jeová, dizendo:

2 Filho do homem, escreve o nome do dia, sim deste mesmo dia; o rei de Babilônia aproximou-se de Jerusalém neste dia.

3 Propõe uma parábola à casa rebelde, e dize-lhes: Assim diz Jeová Deus: Põe a caldeira ao lume, põe-na, e deita-lhe também água dentro;

4 mete nela os seus pedaços, a saber, todos os bons pedaços, a coxa e a espádua; enche-a dos ossos escolhidos.

5 Toma o que é de melhor do rebanho, e põe também uma pilha dos ossos debaixo dela; faze-a ferver bem; sim sejam cozidos os seus ossos no meio dela.

6 Pelo que assim diz o Senhor Jeová: Ai da cidade sanguinolenta, da caldeira cheia de ferrugem e cuja ferrugem não saiu dela! esvazia-se pedaço por pedaço; não caiu sorte sobre ela.

7 Pois o seu sangue está no meio dela; ela o pôs sobre a rocha escalvada; não o derramou sobre o chão, para o cobrir com o pó.

8 A fim de que ele fizesse subir a fúria para tomar vingança, pus o sangue dela sobre a rocha escalvada, para que não fosse coberto.

9 Portanto assim diz o Senhor Jeová: Ai da cidade sanguinolenta! eu também farei grande a pilha.

10 Amontoa a lenha, torna mais quente o fogo, ferve bem a carne, faze grosso o caldo, e sejam queimados os ossos.

11 Então põe-na vazia sobre as suas brasas, para que ela aqueça, o seu cobre se derreta e se funda no meio dela a sua imundícia, a fim de que se consuma a sua ferrugem.

12 Ela tem-se cansado com trabalhos, contudo não sai dela a sua muita ferrugem. A sua ferrugem não sai por meio do fogo.

13 Há luxúria na tua imundícia; porque te purifiquei e não foste purificada, não serás purificada nunca da tua imundícia, até que eu tenha satisfeito o meu furor sobre ti.

14 Eu Jeová o disse: sucederá e eu o farei; não me tornarei para trás, nem pouparei, nem me arrependerei; conforme os teus caminhos, e conforme os teus feitos, te julgarão, diz o Senhor Jeová.

15 Também veio a mim a palavra de Jeová, dizendo:

16 Filho do homem, eis que eu tiro dum golpe o desejo dos teus olhos; todavia não te lamentarás, nem chorarás nem te correrão lágrimas.

17 Geme, porém, em silêncio; não faças lamentação pelos mortos, ata na cabeça o teu turbante, e mete nos pés os teus sapatos, e não cubras os teus lábios, e não comas o pão dos homens.

18 Assim falei de manhã ao povo, e à tarde morreu minha mulher; e fiz pela manhã como se me deu ordem.

19 O povo perguntou-me: Porventura não nos farás saber o que nos significam estas coisas, visto que tu procedes desta maneira?

20 Então lhes respondi: A palavra de Jeová veio a mim, dizendo:

21 Fala à casa de Israel: Assim diz o Senhor Jeová: Eis que profanarei o meu santuário, orgulho do vosso poder, desejo dos vossos olhos, e o de que se condói a vossa alma; vossos filhos e vossas filhas que deixastes, cairão à espada.

22 Vós fareis como eu fiz: não vos cobrireis os lábios, nem comereis o pão dos homens.

23 Tereis nas cabeças os vossos turbantes, e nos pés os vossos sapatos. Não vos lamentareis, nem chorareis; mas definhar-vos-eis nas vossas iniqüidades, e dareis gemidos uns com os outros.

24 Assim vos servirá Ezequiel de sinal; conforme tudo o que ele fez, assim fareis vós. Quando isso suceder, sabereis que eu sou o Senhor Jeová.

25 Filho do homem, no dia em que eu lhes tirar a sua fortaleza, o gozo da sua glória, o desejo dos seus olhos, e aquilo em que eles põem a sua mente, isto é, seus filhos e suas filhas,

26 porventura não será nesse dia que virá ter contigo todo aquele que escapar, para to fazer ouvir com os teus ouvidos?

27 Naquele dia se te abrirá a boca para o que tiver escapado, e falarás e não ficarás mais em silêncio. Assim lhes servirás de sinal, e saberão que eu sou Jeová.

1 Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně léta devátého, měsíce desátého, desátého dne téhož měsíce, řkoucí:

2 Synu člověčí, napiš sobě jméno tohoto dne, vlastně dnešního dne tohoto: nebo oblehl král Babylonský Jeruzalém právě tohoto dnešního dne.

3 A předlož tomu domu zpurnému podobenství, řka k nim: Takto praví Panovník Hospodin: Přistav tento hrnec, přistav a nalej také do něho vody.

4 A sebera kusy náležité do něho, každý kus dobrý, stehno i plece, a nejlepšími kostmi napln jej.

5 Přivezmi i nejlepších bravů, a udělej oheň z kostí pod ním, způsob, ať to vře, ažby kypělo, ať se i kosti jeho rozvaří v něm.

6 Protož takto praví Panovník Hospodin: Běda městu tomu vražedlnému, hrnci, v němž zůstává připálenina jeho, z něhož, pravím, připálenina jeho nevychází. Po kusích, po kusích vytahuj z něho, nepadneť na něj los.

7 Nebo krev jest u prostřed něho. Na vysedlou skálu vystavilo ji; nevylilo jí na zemi, aby ji prach přikryl.

8 I já zanítě prchlivost k vykonání pomsty, vystavím krev na vysedlou skálu, aby nebyla přikryta.

9 Protož takto praví Panovník Hospodin: Běda městu vražedlnému, i já udělám veliký oheň,

10 Přikládaje dříví, rozněcuje oheň, v nic obraceje maso, a kořeně kořením, tak že i kosti spáleny budou.

11 A postavím ten hrnec na uhlí jeho prázdný, aby se zhřela i rozpálila měď jeho, ažby se vyvařila u prostřed něho nečistota jeho, a vyprázdnila připálenina jeho.

12 Klamy svými bylo mi těžké, protož nevyjde z něho množství šumu jeho; do ohně musí šum jeho.

13 V tvé nečistotě jest nešlechetnost, proto že jsem tě očišťoval, však nejsi očištěno. Nebudeš více očišťováno od nečistoty své, až i doložím prchlivost svou na tebe.

14 Já Hospodin mluvil jsem, dojdeť, a učiním to; neustoupímť, aniž se slituji, ani želeti budu. Podlé cest tvých a činů tvých budou tě souditi, praví Panovník Hospodin.

15 Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí:

16 Synu člověčí, aj, já odejmu od tebe žádost očí tvých v náhle, však nekvěl ani plač, a nechť nevycházejí slzy tvé.

17 Stonati přestaň, smutku, jakž bývá nad mrtvým, nenes, klobouk svůj vstav na sebe, a střevíce své obuj na nohy své, a nezastírej brady své, aniž pokrmu čího jez.

18 Což když jsem pověděl lidu ráno, tedy umřela žena má u večer. I učinil jsem na ráno, jakž mi rozkázáno bylo.

19 I řekl ke mně lid: Což nám neoznámíš, co tyto věci nám znamenají, kteréž činíš?

20 Tedy řekl jsem jim: Slovo Hospodinovo stalo se ke mně, řkoucí:

21 Rci domu Izraelskému: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, já poškvrním svatyně své, vyvýšenosti síly vaší, žádosti očí vašich a toho, čehož šanuje duše vaše. Též synové vaši i dcery vaše, kterýchž jste zanechali, mečem padnou.

22 I budete tak činiti, jakž já činím. Brady nezastřete, aniž čího pokrmu jísti budete.

23 A majíce klobouky své na hlavách svých a střevíce na nohách svých, nebudete kvíliti ani plakati, ale svadnouce pro nepravosti své, úpěti budete jeden s druhým.

24 Nebo jest vám Ezechiel zázrakem. Všecko, což on činí, budete činiti, a když to přijde, tedy zvíte, že já jsem Panovník Hospodin.

25 Ty pak synu člověčí, zdali v ten den, když já odejmu od nich sílu jejich, veselé okrasy jejich, žádost očí jejich, a to, po čemž touží duše jejich, syny jejich i dcery jejich,

26 Zdali v ten den přijde k tobě ten, kdož uteče, vypravuje tu novinu?

27 V ten den otevrou se ústa tvá při přítomnosti toho, kterýž ušel, i budeš mluviti, a nebudeš více němým. Takž jim budeš zázrakem, i zvědí, že já jsem Hospodin.