1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

1 L’anima mia si annoia della mia vita. Io mi lascerò scorrere addosso il mio lamento; Io parlerò nell’amaritudine dell’anima mia.2 Io dirò a Dio: Non condannarmi; Fammi assapere perchè tu litighi meco.3 Ti par egli ben fatto di oppressare, Di sdegnar l’opera delle tue mani, E di risplendere sopra il consiglio degli empi?4 Hai tu occhi di carne? Vedi tu come vede l’uomo?5 Sono i tuoi giorni come i giorni dell’uomo mortale? Sono i tuoi anni come l’età umana?6 Che tu faccia inchiesta della mia iniquità, E prenda informazione del mio peccato?7 A te si appartiene di conoscere che io non son reo; E non vi è niuno che riscuota dalla tua mano8 Le tue mani mi hanno formato e composto; E tu mi distruggi tutto quanto d’ogn’intorno.9 Deh! ricordati che tu mi hai formato come dell’argilla; E tu mi fai ritornare in polvere.10 Non mi hai tu colato come latte, E fatto rappigliar come un cacio?11 Tu mi hai vestito di pelle e di carne E mi hai contesto d’ossa e di nervi.12 Tu mi hai data la vita, ed hai usata benignità inverso me; E la tua cura ha guardato lo spirito mio.13 E pur tu avevi riposte queste cose nel cuor tuo; Io conosco che questo era appo te14 Se io ho peccato, tu mi hai notato, E non mi hai assolto della mia iniquità.15 Se io sono stato reo, guai a me; E se son giusto, non però alzo il capo, Essendo sazio d’ignominia, e veggendo la mia afflizione;16 E se pur l’alzo, tu mi cacci a giusa di fiero leone, E torni a dimostrarti maraviglioso contro a me.17 Tu mi produci in faccia nuovi testimoni tuoi; Tu accresci la tua indegnazione contro a me; Eserciti a muta sono sopra me.18 Perchè dunque mi hai tratto fuor della matrice? Io vi sarei spirato, e l’occhio d’alcuno non mi avrebbe veduto.19 Io sarei stato come se non avessi giammai avuto essere; Io sarei stato portato dal seno alla sepoltura.20 I miei giorni non sono eglino poca cosa? cessa dunque, E rimanti da me, sì che io mi rinforzi un poco;21 Avanti che io me ne vada alla terra delle tenebre, Dell’ombra della morte, onde mai non tornerò;22 Alla terra d’oscurità simile a caligine; D’ombra di morte, ove non è ordine alcuno; E la quale, quando fa chiaro, è simile a caligine