1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1 Non ha l’uomo un termine della sua milizia in su la terra? E non sono i suoi giorni simili a quelli di un mercenario?2 Come il servo aspira all’ombra, E il mercenario aspetta il premio della sua opera;3 Così mi sono stati dati per eredità de’ mesi molesti; E mi sono state assegnate per parte mia notti penose.4 Se mi son posto a giacere, dico: Quando mi leverò? Quando sarà passata la notte? E mi stanco di dimenarmi fino all’alba.5 La mia carne è rivestita di vermini, e di gromma di terra; La mia pelle si schianta, e si disfa.6 I miei giorni son passati via più leggermente che la spola del tessitore, E son venuti meno senza speranza7 Ricordati che la mia vita è un vento, Che l’occhio mio non tornerà più a vedere il bene.8 L’occhio di chi mi vede non mi riguarderà più; Se tu rivolgi gli occhi verso me, io non sarò più.9 Come la nuvola si dilegua, e se ne va via; Così chi scende nel sepolcro non ne salirà più fuori.10 Egli non ritornerà più a casa sua, E il luogo suo non lo riconoscerà più.11 Io altresì non ratterrò la mia bocca; Io parlerò nell’angoscia del mio spirito, Io mi lamenterò nell’amaritudine dell’anima mia.12 Sono io un mare, o una balena, Che tu mi ponga guardia attorno?13 Quando io dico: La mia lettiera mi darà alleggiamento, Il mio letto solleverà parte del mio lamento;14 Allora tu mi sgomenti con sogni, E mi spaventi con visioni.15 Talchè io nell’animo sceglierei innanzi di essere strangolato, E innanzi vorrei la morte che le mie ossa.16 Io son tutto strutto; io non viverò in perpetuo; Cessati da me; conciossiachè i miei giorni non sieno altro che vanità17 Che cosa è l’uomo, che tu ne faccia sì grande stima, Che tu ponga mente ad esso?18 E che tu lo visiti ogni mattina, E ad ogni momento l’esamini?19 Fino a quando non ti rivolgerai indietro da me, E non mi darai alcuna posa, Tanto che io possa inghiottir la mia saliva?20 Io ho peccato; che opererò inverso te, o Guardiano degli uomini? Perchè mi hai posto per tuo bersaglio, E perchè sono io grave a me stesso?21 E perchè non perdoni il mio misfatto, E non rimuovi la mia iniquità? Conciossiachè di presente giacerò nella polvere; E, se poi tu mi ricerchi, io non sarò più