1 Então respondeu Jó:

2 Ouvi atentamente as minhas palavras; Seja isso a consolação que me quereis dar.

3 Permiti-me que eu também fale; E havendo eu falado, zombai.

4 É porventura do homem que eu me queixo? Não tenho motivo de me impacientar?

5 Olhai para mim e pasmai, E ponde a mão sobre a vossa boca.

6 Mesmo de pensar nisto, me perturbo, E o horror apodera-se da minha carne;

7 Por que vivem os iníquos, Se envelhecem, e se robustecem em poder?

8 Seus filhos estabelecem-se com eles à sua vista, E os seus descendentes diante dos seus olhos.

9 As suas casas estão livres de medo, E a vara de Deus não cai sobre eles.

10 O seu touro gera, e não falha; Pare a sua vaca, e não aborta.

11 Fazem sair a seus filhos como um rebanho, E os seus pequenos saltam e brincam.

12 Cantam ao som do tamboril e da harpa, E regozijam-se ao som da flauta.

13 Passam os seus dias em prosperidade, E num momento descem a Cheol.

14 Contudo disseram a Deus: Retira-te de nós; Pois não desejamos conhecer os teus caminhos.

15 Que é o Todo-poderoso, para que o sirvamos? Que nos aproveitará, se lhe dirigirmos orações?

16 Eis que não está nas mãos deles a sua prosperidade; Longe de mim o conselho dos iníquos!

17 Quantas vezes sucede que se apaga a lâmpada dos iníquos? Que lhes sobrevém a calamidade? Que Deus na sua ira lhes distribui dores?

18 Que eles são como a palha diante do vento, E como a pragana que a tempestade leva?

19 Deus, dizeis vós, reserva a iniqüidade do pai para seus filhos, Mas é a ele mesmo que Deus deveria punir, para que o sinta.

20 Vejam os seus próprios olhos a sua destruição, E beba ele do furor do Todo-poderoso.

21 Pois que se lhe dá a ele da sua casa depois de morto, Quando lhe for cortado o número dos seus meses?

22 Acaso a Deus ensinará alguém ciência, Desde que é ele quem julga os que são elevados?

23 Um morre em seu pleno vigor, Inteiramente sossegado e tranqüilo;

24 Com os seus baldes cheios de leite, E a medula dos seus ossos umedecida;

25 Outro, porém, morre em amargura de alma, E nunca prova o bem;

26 Dormem juntamente no pó, Cobrem-nos os vermes.

27 Eis que conheço os vossos pensamentos, E os desígnios que injustamente imaginais contra mim.

28 Pois dizeis: Onde está a casa do príncipe? Onde está a tenda em que moravam os iníquos?

29 Porventura não tendes interrogado aos viandantes? E desconheceis os fatos da sua experiência:

30 Que os homens maus são poupados no dia da calamidade, Que são protegidos no dia do furor?

31 Quem lhe lançará no rosto o seu caminho? Quem lhe dará o pago do que fez?

32 Contudo ele é levado para a sepultura, E vigiam-lhe o túmulo.

33 Os torrões do vale lhe são leves, E todos os homens o imitarão, Como ele o fez aos inumeráveis predecessores.

34 Como, pois, me ofereceis consolações vãs, Visto que das vossas respostas só resta a falsidade?

1 A odpovídaje Job, řekl:

2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

17 Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.