1 Sabes, porventura, o tempo do parto das cabras monteses? Ou podes observar quando parem as corças?

2 Podes contar os meses que cumprem? Ou sabes o tempo do seu parto?

3 Encurvam-se, dão à luz as suas crias, Lançam de si as suas dores.

4 Seus filhos são robustos, crescem no campo; Saem e não tornam a voltar.

5 Quem enviou livre o asno montês? Ou quem soltou as prisões ao onagro,

6 Ao qual dei por casa o deserto, E por morada a terra salgada?

7 Ele despreza o tumulto da cidade, E não ouve os gritos do guia.

8 O circuito das montanhas é o seu pasto, E anda buscando tudo o que está verde.

9 Acaso quererá o boi bravio servir-te? Ou ficará ele junto da tua manjedoura?

10 Porventura podes prendê-lo ao arado com cordas? Ou estorroará ele os vales após ti?

11 Confiarás nele, por ser grande a sua força? Ou deixarás a seu cargo o teu trabalho?

12 Fiarás dele que colha o que semeaste, E ajunte o trigo da tua eira?

13 As asas do avestruz se movem de regozijo; Porém são benignas as suas asas e penas?

14 Pois ela deixa os seus ovos na terra, Os aquenta no pó,

15 E se esquece de que o pé os pode pisar, Ou de que a fera os pode calcar.

16 Endurece-se contra seus filhos, como se não fossem seus: Embora se perca o seu trabalho, ela não receia,

17 Porque Deus lhe negou sabedoria, E não lhe deu entendimento.

18 Quando ela se levanta para fuga, Zomba do cavalo e do cavaleiro.

19 Acaso deste ao cavalo a sua força? Ou vestiste o seu pescoço com crinas flutuantes?

20 Fizeste-o pular como o gafanhoto? Terrível é o fogoso respirar das suas ventas.

21 Escarva no vale e regozija-se na sua força: Sai ao encontro dos armados.

22 Zomba do medo, e não se espanta; E não se desvia da espada.

23 Sobre ele rangem a aljava, A lança cintilante e o dardo.

24 De fúria e ira devora a terra, E não se contém ao som da trombeta.

25 Toda a vez que soa a trombeta, diz: Eia! Cheira de longe a batalha, O trovão dos capitães e os gritos.

26 Acaso se eleva o falcão pela tua sabedoria, E estende as suas asas para o sul?

27 Porventura se remonta a águia ao teu mandado, E põe no alto o seu ninho?

28 No penhasco mora, e ali tem a sua pousada, Sobre o cume do penhasco, e sobre o lugar seguro.

29 Dali espia a presa, Os seus olhos a avistam de longe.

30 Seus filhos chupam sangue: Onde há mortos, ali está ela.

1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]