1 De novo prosseguiu no seu discurso e disse:2 Quem me dera ser como fui nos meses antigos, Como nos dias em que Deus me guardava;3 Quando a sua lâmpada luzia sobre a minha cabeça; E quando eu, guiado pela sua luz, caminhava através das trevas;4 Como fui nos dias do meu vigor, Quando a amizade de Deus estava sobre a minha tenda;5 Quando o Todo-poderoso estava comigo, E meus filhos me rodeavam;6 Quando meus passos eram banhados em manteiga, E quando a pedra derramava para mim rios de azeite.7 Quando eu saía para ir à porta da cidade, E mandava preparar-me um assento na praça.8 Viam-me os mancebos e escondiam-se, E os velhos levantavam-se e punham-se em pé;9 Os príncipes cessavam de falar, E punham a mão sobre a sua boca;10 A voz dos nobres emudecia, E a sua língua apegava-se ao seu paladar.11 Pois o ouvido que me ouvia, chamava-me bem-aventurado; E o olho que me via, dava testemunho de mim,12 Porque eu livrava ao pobre que gritava, E ao órfão que não tinha quem o socorresse.13 A bênção do que estava a perecer vinha sobre mim, E eu fazia que o coração da viúva cantasse de alegria.14 Vestia-me da retidão, e ela se vestia de mim; A minha justiça era como um manto e como um diadema.15 Fazia-me olhos para o cego, E pés para o coxo.16 Eu era o pai dos necessitados, E examinava a causa dos desconhecidos.17 Eu quebrava os queixos do iníquo, E arrancava-lhe a presa dentre os dentes.18 Então dizia eu: Morrerei no meu ninho, Multiplicarei os meus dias como a areia.19 A minha raiz se estenderá até as águas, E o orvalho ficará a noite toda sobre os meus ramos;20 A minha glória se renovará em mim, E o meu arco será revigorado na minha mão.21 A mim me ouviam e esperavam, E guardavam silêncio para receberem o meu conselho.22 Depois de falar eu, nada replicavam; As minhas razões caíam sobre eles como orvalho.23 Esperavam-me como a chuva, E abriam a sua boca como as chuvas tardias.24 Eu me sorria para eles quando não tinham confiança; E a luz do meu rosto, não a podiam abater.25 Eu lhes escolhia o caminho, e me sentava como chefe, E estava como um rei entre as tropas, Como quem consola os aflitos.

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.