1 Cessaram estes três homens de responder a Jó, porque era justo aos seus próprios olhos.
2 Então se acendeu a ira de Eliú, filho de Baraquel buzita, da família de Rão; acendeu-se a sua ira contra Jó, porque se justificava a si mesmo e não a Deus.
3 Também contra os seus três amigos se acendeu a sua ira, porque não tinham achado que responder, e contudo tinham condenado a Jó.
4 Como eram mais velhos do que ele, Eliú tinha esperado até este momento para falar a Jó.
5 Vendo Eliú que não havia resposta na boca destes três homens, acendeu-se-lhe a ira.
6 Então respondeu Eliú, filho de Baraquel buzita: Eu sou de pouca idade, e vós sois muito velhos, Pelo que receei e não me atrevi a manifestar a minha opinião.
7 Dizia eu: Falem os dias, E a multidão dos anos ensine a sabedoria.
8 Há, porém, um espírito no homem, E o assopro do Todo-poderoso dá-lhe entendimento.
9 Os de muitos anos não é que são sábios, Nem os velhos, que entendem o juízo.
10 Portanto eu dizia: Ouvi-me; Também eu manifestarei a minha opinião.
11 Eis que aguardei as vossas palavras, Escutei as vossas razões, Enquanto buscáveis que dizer.
12 Eu vos dei toda a minha atenção, E não houve entre vós quem convencesse a Jó, Nem refutasse as suas palavras.
13 Não digais: Nele achamos a sabedoria, Deus é que pode vencê-lo, não o homem!
14 Ele não se dirigiu diretamente a mim, E eu não lhe responderei com as vossas razões.
15 Estão pasmados, não respondem mais! Faltam-lhes palavras.
16 Hei de eu esperar, porque eles não falam, Por que estão parados e não respondem mais?
17 Eu também darei a minha resposta, Também manifestarei a minha opinião.
18 Pois estou cheio de palavras, O espírito dentro de mim me constrange.
19 Eis que o meu peito é como o mosto sem respiradouro, Como odres novos que estão para arrebentar.
20 Falarei, para que eu ache alívio; Abrirei os meus lábios e responderei.
21 Que não seja eu, pois, levado de respeitos humanos, Nem use de lisonja para com homem algum.
22 Pois não sei usar de lisonja; Se assim fizesse, em breve me levaria o meu Criador.
1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.