1 Eis que os meus olhos têm visto tudo isso, Os meus ouvidos o têm ouvido e entendido.
2 Como vós o sabeis, também eu o sei: Eu não vos sou inferior.
3 Mas eu quero falar com o Todo-poderoso, E desejo discutir com Deus.
4 Porém vós sois forjadores de mentiras, Vós todos médicos que não valem nada.
5 Oxalá que calásseis de todo! Isso vos faria passar por sábios.
6 Ouvi, pois, a minha reprovação, E atendei aos argumentos dos meus lábios.
7 Falareis por Deus injustamente, E usareis de engano em nome dele?
8 Sereis parciais por ele? Contendereis a favor de Deus?
9 Estais prontos a que ele vos esquadrinhe? Ou zombareis dele, como quem zomba de um homem?
10 Certamente vos repreenderá, Se em oculto vos deixardes levar de respeitos humanos.
11 Porventura não vos amedrontará a sua majestade, E não cairá sobre vós o seu terror?
12 As vossas máximas são provérbios de cinza, As vossas defezas são defezas de barro.
13 Calai-vos, deixai-me, para que eu fale, E venha sobre mim o que vier.
14 Por sim ou por não tomarei a minha carne nos meus dentes, E porei a minha vida em minha mão.
15 Eis que me matará; não esperarei: Contudo defenderei os meus caminhos diante dele.
16 Nisto conto com a minha salvação: Que um ímpio não se atreve apresentar-se a ele.
17 Ouvi com atenção as minhas palavras, E fique a minha declaração nos vossos ouvidos.
18 Eis que agora pus em ordem a minha causa; Sei que eu serei justificado.
19 Quem há que queira contender comigo? Pois então me calaria e expiraria.
20 Concede-me somente duas cousas, E não me esconderei da tua face:
21 Retira a tua mão de sobre mim, E não me amedronte o teu terror.
22 Então chama tu, e eu responderei; Ou fale eu, e responde-me tu.
23 Quantas iniqüidades e pecados tenho eu? Faze-me saber a minha transgressão e o meu pecado.
24 Por que escondes o teu rosto, E por que me tens por teu inimigo?
25 Acossarás uma folha levada do vento? E perseguirás uma palha seca?
26 Pois prescreves contra mim cousas amargas, E punes as faltas da minha mocidade.
27 Também pões no tronco os meus pés, Observas todas as minhas veredas E traças uma linha ao redor dos meus pés.
28 Embora seja eu como uma cousa podre que se desfaz, Como um vestido que é comido da traça.
1 Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2 Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3 Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4 Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5 Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6 Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7 Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8 Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9 Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10 V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11 Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12 Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13 Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14 Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15 By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16 Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17 Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18 Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19 Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20 Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21 Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22 Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23 Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24 Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25 Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26 Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27 A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28 Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.