1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

1 Bendize, minha alma, a Jeová. Ó Jeová, Deus meu, tu és mui grande; Estás vestido de honra e de majestade,2 Tu que te cobres de luz como dum manto, Que estendes o céu como uma cortina,3 És quem põe nas águas as vigas das suas câmaras, Quem faz das nuvens o seu carro, Quem anda sobre as asas do vento,4 Quem faz dos seus mensageiros ventos, Dos seus ministros fogo chamejante;5 Quem lançou os fundamentos da terra, Para que não fosse abalada para sempre.6 Cobriste-a dum abismo como duma vestidura; As águas ficaram acima das montanhas.7 À tua repreensão fugiram, À voz do teu trovão puseram-se em retirada8 (Elevaram-se as montanhas, desceram os vales), Para o lugar que lhes tinha preparado.9 Puseste-lhes barreiras, para que não ultrapassem, Para que não tornem a cobrir a terra.10 Tu és quem faz sair fontes no vale; Elas correm entre os montes;11 Dão de beber a todos os animais do campo; Os asnos monteses matam a sua sede.12 Junto delas as aves do céu têm o seu pouso, Dentre a ramagem fazem ouvir o seu canto.13 Ele, das suas câmaras, rega os montes; A terra se farta dos frutos das suas obras.14 Faz crescer a relva para o gado, E a erva para corresponder ao trabalho do homem, Para fazer sair alimento do seio da terra,15 O vinho que alegra o coração do homem, O azeite que faz reluzir o seu rosto, E o pão que fortalece o coração do homem.16 São saciadas as árvores de Jeová, Os cedros do Líbano que ele plantou,17 Nos quais fazem ninhos as aves; Quanto à cegonha, a sua morada está nos ciprestes.18 Para as cabras monteses são as altas montanhas, Os penhascos são refúgios para os querogrilos.19 Ele fez a lua para marcar as estações; O sol conhece o seu ocaso.20 Tu fazes as trevas, e vem a noite, Na qual saem todos os animais da selva.21 Os leões novos rugem em busca da presa, E pedem a Deus de comer.22 Mal nasce o sol, recolhem-se, E vão deitar-se nos seus covis.23 O homem sai para o seu trabalho, E para a sua ocupação até à tarde.24 Quão numerosas são as tuas obras, Jeová! Todas elas as fizeste com sabedoria: Cheia está a terra das tuas riquezas.25 Eis ali o mar grande e vasto, No qual se movem inumeráveis seres, Animais, tanto pequenos como grandes.26 Ali andam os navios; Ali está leviatã que formaste para nele folgar.27 Todos estes esperam de ti, Que lhes dês de comer a tempo.28 Tu lhes distribuis, e eles apanham; Abres a mão, eles são saciados de bens.29 Escondes o teu rosto, eles ficam perturbados; Tira-lhes o fôlego, eles morrem, E voltam ao seu pó.30 Envias o teu espírito, eles são criados; E renovas a face da terra.31 Permaneça para sempre a glória de Jeová, Regozije-se Jeová nas suas obras.32 Ele olha para a terra, e ela estremece; Toca as montanhas, e elas fumegam.33 Cantarei a Jeová, enquanto eu viver; Cantarei louvores ao meu Deus, enquanto eu subsistir.34 Seja-lhe agradável a minha meditação; Eu me regozijarei em Jeová.35 Sejam da terra extirpados os pecadores, E Não subsistam mais os perversos. Bendize, minha alma, a Jeová. Louvai a Jeová.