1 Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.2 Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.3 Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.4 Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.5 Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.6 I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?7 Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.8 Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,9 (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),10 Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.11 Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.12 Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.13 Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.14 Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.15 Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.16 Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.17 Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.18 Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.19 Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:20 A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]

1 Ouvi isto, todos os povos; Dai ouvidos, todos os habitantes do mundo:2 Tanto plebeus, como de alta estirpe, Juntamente os ricos e os pobres.3 A minha boca falará sabedoria; De entendimento será a meditação do meu coração.4 Inclinarei o meu ouvido a uma parábola, Ao som da harpa declararei o meu enigma.5 Por que hei de eu temer nos dias de adversidade, Quando me cercar a iniqüidade dos que me perseguem,6 Dos que confiam na sua fazenda, E se gloriam na multidão das suas riquezas?7 Nenhum deles pode de maneira alguma remir a seu irmão, Nem por ele dar um resgate a Deus8 (Pois custa demais a remissão da vida deles, E esta tentativa tem de ser abandonada para sempre),9 Para que continuasse a viver perpetuamente, E para que não visse a cova.10 Pois vê-se que os sábios morrem, O estulto e o estúpido juntos perecem, E deixam a outros a sua fazenda.11 O seu pensamento íntimo é que as suas casas permanecerão para sempre, E as suas moradas para todas as gerações; Eles dão às suas terras os seus próprios nomes.12 O homem, porém, não permanece em dignidade: Antes é semelhante aos animais que perecem.13 Este é o caminho dos que confiam em si mesmos, E o dos que os seguem, aplaudindo o que eles dizem. (Selá)14 Como ovelhas são encurralados no Cheol, A morte os pastoreia. Os justos dominam sobre eles de manhã, A sua formosura, consumi-la-á o Cheol, Para não ter mais lugar onde habite.15 Mas Deus remirá a minha alma do poder do Cheol, Pois ele me receberá. (Selá)16 Não temas, quando alguém se enriquecer, Quando for aumentada a glória da sua casa:17 Porque, quando morrer, não levará coisa alguma; A sua glória não descerá após ele.18 Ainda que ele, enquanto vivo, abençoou a sua alma (Os homens te louvam, enquanto fazes o bem a ti mesmo),19 Irá ter com a geração de seus pais, Os quais não verão mais a luz.20 O homem, revestido de dignidade, mas sem entendimento, É semelhante aos animais que perecem.