1 א הלא-צבא לאנוש על- (עלי-) ארץ וכימי שכיר ימיו br
2 ב כעבד ישאף-צל וכשכיר יקוה פעלו br
3 ג כן הנחלתי לי ירחי-שוא ולילות עמל מנו-לי br
4 ד אם-שכבתי-- ואמרתי מתי אקום ומדד-ערב br ושבעתי נדדים עדי-נשף br
5 ה לבש בשרי רמה ו ג יש (וגוש) עפר עורי רגע וימאס br
6 ו ימי קלו מני-ארג ויכלו באפס תקוה br
7 ז זכר כי-רוח חיי לא-תשוב עיני לראות טוב br
8 ח לא-תשורני עין ראי עיניך בי ואינני br
9 ט כלה ענן וילך כן יורד שאול לא יעלה br
10 י לא-ישוב עוד לביתו ולא-יכירנו עוד מקמו br
11 יא גם-אני לא אחשך-פי br אדברה בצר רוחי אשיחה במר נפשי br
12 יב הים-אני אם-תנין כי-תשים עלי משמר br
13 יג כי-אמרתי תנחמני ערשי ישא בשיחי משכבי br
14 יד וחתתני בחלמות ומחזינות תבעתני br
15 טו ותבחר מחנק נפשי מות מעצמותי br
16 טז מאסתי לא-לעלם אחיה חדל ממני כי-הבל ימי br
17 יז מה-אנוש כי תגדלנו וכי-תשית אליו לבך br
18 יח ותפקדנו לבקרים לרגעים תבחננו br
19 יט כמה לא-תשעה ממני לא-תרפני עד-בלעי רקי br
20 כ חטאתי מה אפעל לך-- נצר האדם br למה שמתני למפגע לך ואהיה עלי למשא br
21 כא ומה לא-תשא פשעי-- ותעביר את-עוני br כי-עתה לעפר אשכב ושחרתני ואינני
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.