1 Anima mia, benedici l’Eterno! O Eterno, mio Dio, tu sei sommamente grande; sei vestito di splendore e di maestà.2 Egli s’ammanta di luce come d’una veste; distende i cieli come un padiglione;3 egli costruisce le sue alte stanze nelle acque; fa delle nuvole il suo carro, s’avanza sulle ali del vento;4 fa dei venti i suoi messaggeri, delle fiamme di fuoco i suoi ministri.5 Egli ha fondato la terra sulle sue basi; non sarà smossa mai in perpetuo.6 Tu l’avevi coperta dell’abisso come d’una veste, le acque s’erano fermate sui monti.7 Alla tua minaccia esse si ritirarono, alla voce del tuo tuono fuggirono spaventate.8 Le montagne sorsero, le valli s’abbassarono nel luogo che tu avevi stabilito per loro.9 Tu hai posto alle acque un limite che non trapasseranno; esse non torneranno a coprire la terra.10 Egli manda fonti nelle valli, ed esse scorrono fra le montagne;11 abbeverano tutte le bestie della campagna, gli asini selvatici vi si dissetano.12 Presso a quelle si riparano gli uccelli del cielo; di mezzo alle fronde fanno udir la loro voce.13 Egli adacqua i monti dall’alto delle sue stanze, la terra è saziata col frutto delle tue opere.14 Egli fa germogliar l’erba per il bestiame e le piante per il servizio dell’uomo, facendo uscir dalla terra il nutrimento,15 e il vino che rallegra il cuor dell’uomo, e l’olio che gli fa risplender la faccia, e il pane che sostenta il cuore dei mortali.16 Gli alberi dell’Eterno sono saziati, i cedri del Libano, ch’egli ha piantati.17 Gli uccelli vi fanno i loro nidi; la cicogna fa dei cipressi la sua dimora;18 le alte montagne son per i camosci, le rocce sono il rifugio de’ conigli.19 Egli ha fatto la luna per le stagioni; il sole conosce il suo tramonto.20 Tu mandi le tenebre e vien la notte, nella quale tutte le bestie delle foreste si mettono in moto.21 I leoncelli ruggono dietro la preda e chiedono il loro pasto a Dio.22 Si leva il sole, esse si ritirano e vanno a giacere nei loro covi.23 L’uomo esce all’opera sua e al suo lavoro fino alla sera.24 Quanto son numerose le tue opere, o Eterno! Tu le hai fatte tutte con sapienza; la terra è piena delle tue ricchezze.25 Ecco il mare, grande ed ampio, dove si muovon creature senza numero, animali piccoli e grandi.26 Là vogano le navi e quel leviatan che hai creato per scherzare in esso.27 Tutti quanti sperano in te che tu dia loro il lor cibo a suo tempo.28 Tu lo dài loro ed essi lo raccolgono; tu apri la mano ed essi son saziati di beni.29 Tu nascondi la tua faccia, essi sono smarriti; tu ritiri il loro fiato, ed essi muoiono e tornano nella loro polvere.30 Tu mandi il tuo spirito, essi sono creati, e tu rinnovi la faccia della terra.31 Duri in perpetuo la gloria dell’Eterno, si rallegri l’Eterno nelle opere sue!32 Egli riguarda la terra, ed essa trema; egli tocca i monti, ed essi fumano.33 Io canterò all’Eterno finché io viva; salmeggerò al mio Dio finché io esista.34 Possa la mia meditazione essergli gradita! Io mi rallegrerò nell’Eterno.35 Spariscano i peccatori dalla terra, e gli empi non siano più! Anima mia, benedici l’Eterno. Alleluia.

1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.