1 Then Job answered,
2 "I have heard many such things.
You are all miserable comforters!
3 Shall vain words have an end?
Or what provokes you that you answer?
4 I also could speak as you do.
If your soul were in my soul’s place,
I could join words together against you,
and shake my head at you,
5 but I would strengthen you with my mouth.
The solace of my lips would relieve you.
6 "Though I speak, my grief is not subsided.
Though I forbear, what am I eased?
7 But now, God, you have surely worn me out.
You have made all my company desolate.
8 You have shriveled me up. This is a witness against me.
My leanness rises up against me.
It testifies to my face.
9 He has torn me in his wrath and persecuted me.
He has gnashed on me with his teeth.
My adversary sharpens his eyes on me.
10 They have gaped on me with their mouth.
They have struck me on the cheek reproachfully.
They gather themselves together against me.
11 God delivers me to the ungodly,
and casts me into the hands of the wicked.
12 I was at ease, and he broke me apart.
Yes, he has taken me by the neck, and dashed me to pieces.
He has also set me up for his target.
13 His archers surround me.
He splits my kidneys apart, and does not spare.
He pours out my bile on the ground.
14 He breaks me with breach on breach.
He runs at me like a giant.
15 I have sewed sackcloth on my skin,
and have thrust my horn in the dust.
16 My face is red with weeping.
Deep darkness is on my eyelids,
17 although there is no violence in my hands,
and my prayer is pure.
18 "Earth, don’t cover my blood.
Let my cry have no place to rest.
19 Even now, behold, my witness is in heaven.
He who vouches for me is on high.
20 My friends scoff at me.
My eyes pour out tears to God,
21 that he would maintain the right of a man with God,
of a son of man with his neighbor!
22 For when a few years have come,
I will go the way of no return.
1 A odpovídaje Job, řekl:
2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.